Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Sjíždění Dunajce - červenec 2012

Sjíždění Dunajce - červenec 2012 - obrázek

Sjíždění Dunajce - červenec 2012 - obrázek

Lužnici jsme vyměnili za Dunajec, kánoe za raft, a to i přesto, že Dunajec zrovna raftovou řekou není. 

Pája, náš kapitán, prosazoval sjezd Dunajce na kánoích, Marcela ale oznámila: „Roman na vodě nikdy nebyl a mně se zadáka dělat nechce. A na raftu si společně užijeme více srandy, a když bude olej, tak si zapádlujeme“. Mně se Zdenkem to bylo více méně jedno, na čem se pojede.

 

Fotogalerie:

http://horalezhane.rajce.idnes.cz/Tridenni_sjez_Dunajce_-_cervenec_2012/

Nakonec podlehl i Pája, i když trošku brblal, že s raftem to nebude vůbec akční, a objednali jsme si raft. Chudák ještě netušil, čemu se upsal. Na lodi od prvního okamžiku zavládla anarchie a donutit posádku k sehrané činnosti bylo nadmíru těžké. Za to na povel pauza slyší všichni naprosto dokonale. Během okamžiku zaujmeme všichni odpočívací polohu, kterou ještě během následujících dní vymakáme každý k dokonalosti.

První den nás čeká cca 23 kilometrů, takže hned po vyplutí se aktivně chopíme pádel a pádlujeme si každý po svém. Raft jede zmateně, točíme se dokola nebo si to šněrujeme od jednoho břehu ke druhému. Pavel usoudí, že by nám měl vysvětlit, jakže se na takovém raftu jezdí: „Zdenku, loď řídím já, ty poslouchej jen mé pokyny. Takže přestaň vařit vodu a pořádně zaber. Když řeknu zabereme, tak myslím všichni,  stejně a dopředu!!!. Proč děláš kontra? Loď řídím já. Až budu potřebovat kontra, tak vám dám pokyn,“ vysvětluje zpočátku trpělivě Pája členům posádky, kteří mají pocit, že tu loď musí řídit i oni, protože bez jejich aktivity by loď zkrátka nejela.  „A hlavně, abych dokázal loď řídit, musíme mít větší rychlost než voda,“ dokončí svou řeč kapitán. „Jasně, jasně,“ odkývá Pavlovu snahu Marcela a dodává: „Dáte si někdo vinný střik? Už je pěkně chlazený“. A aniž čeká na odpověď, vytahuje z vody dvoulitrovou láhev.  Pája rezignuje.

Krátce po začátku plavby, kterou zahajujeme v Lysé nad Dunajcem, se ocitáme na rozdvojení řeky. Mrkneme na vodu „znaleckým“ okem a zvolíme levou stranu. Přece se nebudeme vytahovat s kilometráží, která je uložená pro okamžitou potřebu úplně naspod barelu. Po pár stech metrech se ocitáme na mělčině. „Takže ty peřeje, kvůli kterým jsme byli zavezeni až do Lysé, objedeme hezky po mělčině,“ chechtáme se společně a snažíme se z mělčiny dostat. „Tam je šutr“, hlásí Marcela. „Jedeme přímo na něj,“ upřesňuje a Pavel lakonicky odpovídá: „No“. „Tak a jsme na něm,“ rozčiluje se Marcela, načež se Pavel vůbec nevzrušuje: „Háček musí šutr hlásit dřív.“

Postupně se probojujeme mělčinou a dostáváme se zase do normálního toku.  Krajina kolem nás pomalu pluje, občas míjíme pltě, občas se necháme unášet proudem, občas si i trošku zapádlujeme.  Od Červeného Kláštora začíná asi nejkrásnější úsek řeky. Vplouváme do krásné skalnaté soutěsky Prielom Dunajca a nad hlavou máme symbol Pienin Tři koruny. Řeka dál teče meandrovým korytem, proplouváme pod vrchem Holica a v místě, kde míjíme skalnatých Sedm Mnichů, je řeka nejprudší.  Jedno místo se nám moc líbí ke koupání. Dá se přistát u břehu. Někteří se bez váhání vrhnou do chladných vod Dunajce, druzí s pištěním a namočí se až na několikátý pokus. Ještě než znovu nasedneme na raft, máme možnost sledovat v trávě v přímém přenosu užovku požírající obrovskou ropuchu.

Další důležitou zastávku děláme těsně před tím, než vplujeme do Polska. V Lesnici je i jakýsi kiosek, do kterého se s hláškou, že vodák nesmí zůstat na suchu, okamžitě vrhneme.  Nakoupíme plechovková piva, po otevření krásně zasyčí, s chutí se napijeme… „Co to je?“, oklepe se Zdeněk po té, co smočí své rty v lahodném pěnivém moku. Pozorně se podívám na plechovku a s úsměvem mu odpovím: „ pito“. Při tomto slově Pavlovi, který se zrovna jal pivečko okoštovat, málem zaskočí. „No jo, hlavně, že vodák nesmí zůstat na suchu. Pánové, vás tak poslat pro pivo,“ směji se. A tak se Pavel aspoň rozhodne udělat dobrý skutek. Vytahá s peněženky drobné centy a jde je dát pánovi, který vedle nás prodává višně. Do pána jako když střelí, vyskočí na nohy a radostně Pájovi podává hned dvě plastové vaničky naplněné ovocem. „Ne, to si nechte, prodáte to někomu jinému,“ brání se Pavel. Ale pán je neodbytný. Marcele se prodavače zželí a jednu z vaniček si vezme, aby ochutnala. Ve výrazu její tváře poznáváme, že žádná pochoutka to nebude. Ono už na pohled nevypadaly višně zrovna vábně.  Opouštíme Lesnici, višně nenápadně šoupneme mezi ty, co pán prodává a mizíme do lodi. „Halo, slečno, tady máte ty višně,“ volá za námi pán. My však na jeho volání nedbáme, odrazíme od břehu a necháme se unášet do obce Kroscienko, kde budeme trávit první noc.

Po přistání postavíme stany, navaříme večeři a vrháme se víru velkoměsta. Do oka nám padne zahrádka u sázkové kanceláře, kde zrovna reprízují finále ME ve fotbale. Pivka do nás jen zahučí a hned jak skončí „televizní program“ přesouváme se jinam. Posezení bylo fajn, jen toalety chyběly a to je po pár pivech docela zásadní věc.

Cestou do kempu se stavíme ještě ve dvou hospůdkách, kde pokračujeme v popíjení a již za tmy se vracíme ke stanům. Z ničeho nic se odněkud vynořují lahve slivovice, Jamese, hruškovice… Ajajaj. Následek? O půl druhé v noci vpadneme mezi už umírající společnost vodáků s kytarou jako velká voda, roztančíme je, Jiťa zmerčí krb s tyčí a už se sápe nahoru, aby si zatančila u tyče. Stejně tak, jak jsme se mezi ně zběsile vtrhli, se zase vypaříme. Ou ou. Rána po takových flámech nebývají zrovna ideální. Což o to, někteří jsme jen jako přejetí parním válcem, někteří však zoufale hledají doklady a peníze. Nakonec se najdou ve stanu.

 

Druhý den jedeme na pohodu

Druhý den nás čeká pohoda. Ujet chceme jen 13 km, takže se většinu času necháváme unášet proudem, střídáme se v kormidlování, a když zrovna nesvítí sluníčko, snažíme se uplavat bouřce, která nás pronásleduje. Během plavby nás čeká pár peřejí, které zpestřují jízdu a taky spousta balvanů, z nichž minimálně na polovinu se napíchneme. „Kámen vlevo, kámen vpravo, kámen uprostřed,“ hlásí Marcela. „A kudy je mám objet?“, flegmaticky se táže Pavel a v tu ránu stojíme uprostřed řeky a točíme se dokola, což Marcelu vytáčí. „Jak kudy ho objet? To nám snad máš říct ty, já jen hlásím kámen!!!“ „No nic, tak se zkusíme odpíchnout. Pravá strana nadlehčit, levá kontra… No jedem, zabereme pořádně,“ řekne rozhodně Pavel a po chvíli plujeme poklidně dál. „Před námi spousta kamenů, jsme zase na mělčině. Kámen, kámen, kámen….,“ Zdenda zoufale volá. Vžuuuum a opět stojíme. „Takže znovu, zkusme se odpíchnout…,“ povídá rezignovaným hlasem Pavel. „Víš co, řekni mi, proč jedeme mělčinou a ne tamhle úplně vpravo, kde je pěkný proud,“ dostává se do ráže Marcela. „Nejspíš proto, že na druhou stranu se přes tu mělčinu nedostaneme,“ opáčí Pavel a vzápětí to schytá: „Kdybychom tam najeli dřív, tak jsme to krásně mohli stihnout ještě před mělčinou. Já ji hlásila.“

Mělčinu stylem kámen, otočka, odpíchnutí, jedeme, kámen, otočka, odpíchnutí, jedeme, postupně překonáme. Pavel s námi zajede hezky do vrbiček, kde voda teče a my nevíme, co dřív. Jestli plácat krvelačná hovada a hejna jepic, které jsme naši jízdou probrali k životu.

„Pauza,“ konečně Pavel vyřkne ono slovo. Okamžitě jsme všichni ve své poloze  a se zavřenýma očima nasloucháme šplouchání řeky. „Pravá, lehce pravá,“ vnímám někde v podvědomí a nechávám se volně unášet společně s ostatními proudem, sluníčko krásně připéká. A do toho zase rušivé: „Pravá, zabere pravá.“ V tu chvíli mi dojde, že pravá jsem vlastně já. Líně se zvednu, chopím pádla a začnu „makat“. 

„Hospoda, támhle je hospoda. Dáme pivko, ne?“ dožadujeme se Marcela nadšeně zastavení a občerstvovací pauzy. Nikdo nehne ani brvou a Marcela jen smutně sleduje, jak míjíme možné místo k přistání.

Projedeme ještě pár peřejí a do cíle dnešní etapy to máme odhadem tak kilometr. Všude kolem nás je zlověstné černo, v dáli hřmí. Déšť máme v patách. „Hele, tady je krásná hospůdka přímo u břehu,“ znovu zvolá Marcela. Tentokrát se sice posadíme a podíváme, ale nikdo se nijak nevyjádří. Pomalu zase začínáme míjet přistávací místo. „Ale pivko bychom si dát mohli,“ nesměle řekne Roman. V tu ránu na něho dostaneme příšernou chuť všichni, mohutně a hlavně k Pavlově radosti jednotně zabereme a za chvíli už sedíme pod velkým slunečníkem a každý máme před sebou jeden orosený kousek. Sotva se stihneme napít, když začíná průtrž mračen a bouřka. Blesky šlehají všude kolem a  hromy se nesou soutěskou s několikanásobnou intenzitou. Nás takové přírodní divadlo nerozhází. Kluci nastavují svá těla teplému deštíku, a protože déšť neustává, objednáváme si další pivko.  Po něm začínáme být rozbroukaní a přestože je teprve odpoledne, rozhodneme se pro třetí kus. „Pivo došlo,“ oznámí nám výčepní a než stihneme říct: „Nevadí,“ sedí v autě a z okénka na nás volá, že je s plným sudem za chvilinku zpátky. „Tak to si to třetí pivo teď už musíme dát,“ pronese Marcela. Jenže výčepní nejede a nejede, venku začíná svítit sluníčko. Jdeme tedy zaplatit útratu k pultu. V tu chvíli vstrčí do dveří hlavu výčepní a se širokým úsměvem zvolá: „Už jsem tady i s pivem.“

Úplný závěr této etapy nás mile překvapí. U kempu nás totiž čeká průjezd slalomovým kanálem. Konečně pořádná voda. Postavíme stany, provedeme hygienu a jdeme řádit do kanálu znovu a znovu. Marcele se nechce, ale my ostatní si to sjedeme několikrát. Po večeři se rozhodneme, že si zajdeme na pivko. Jenže ouha – žádná restaurace v okolí není. Za to je tu benzínová pumpa, kde si koupíme pivo a gin. V kempu zalehneme na matračky, poleháváme, popíjíme a postupně odpadáváme  únavou. Holt předchozí noční pařba nás unavila. Po 22. hodině už všichni chrupkáme ve stanech.

 

Třetí den konečně posloucháme kapitána

Poslední den na vodě nás čeká etapa dlouhá 24 kilometrů. Zahájíme ji tím, že si znovu sjedeme slalomový kanál. Tentokrát na jedničku s hvězdičkou. Pavel je konečně spokojený, že každý dělá to co má a jsme skvělý tým. Pak naložíme do raftu věci a jedeme dál. Honí nás počasí, bouřku máme neustále v patách, ale ujíždět se nám jí celkem daří. Plavba ale probíhá v poklidu. Žádná dramata, ale taky žádné skotačení. Zkrátka jedeme a pomalu se blížíme k cíli dnešní plavby – lanovému mostu u Starého Sacze. Dál se jezdit nesmí, protože do řeky spadl železniční most.

Most máme na dohled, naposled se zcákáme pádly, dojedeme ke břehu, vytáhneme raft a věci si odnosíme pod most. Po chvíli se kolem čerti žení – šílená bouřka je doprovázená silným větrem. A my sedíme přes dvě hodiny jak hříbci pod mostem na barelech a čekáme, než pro nás přijede mikrobus, aby nás odvezl do Červeného Kláštora.

Záchytné body:

181,5     km začátek plavby Lysá nad Dunajcom, slovensko-polská hranice

170,5     začátek národního parku Pieniny, dále WW I+

162,3     Lesnica, hranice s Polskem

161,5     konec NP Pieniny, dále WW I

157,5     Kroscienko, kemp

145,00   slalomová trať, kemp

120,00   Starý Sacz          

15.07.2012 21:15:49
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one