Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Skialpový přechod Krkonoš - únor 2011

Skialpový přechod Krkonoš - únor 2011 - obrázek

Skialpový přechod Krkonoš - únor 2011 - obrázek

Třídenní skialpinistický přechod hřebene Krkonoš z Maršova na Medvědín

Sněžka před námi, Sněžka za námi, Sněžka vedle nás. Prostě tato hora nás při našem třídenním přechodu hřebene Krkonoš neustále doprovází a jako manekýna se natřásá s mlhavou sukýnkou kolem pasu. Užívá si, že je středem zájmů všech fotoaparátů. Neméně fotogenické „křoví“ této jiskrně mrazivé kráse dělají nekonečné sněhobílé pláně.

 

Fotogalerie:

http://horalezhane.rajce.idnes.cz/Prechod_hrebene_Krkonos_na_skialpech_-_unor_2011/

Během následujících třech dnů nepochybně vydáme spoust energie a na to je třeba se pořádně připravit a nic neponechat náhodě. Do batohů cpeme několik druhů čokolád, sladkých tyčinek, sojových špalků a pro zpestření nesmějí chybět klobásy, arašídy a celá štangle vysočiny. Přece nemůžeme riskovat, že bychom ohrozili svůj život v důsledku nedostatku potravy. A pro dobré nastartování metabolismu musíme začít akci nějakou dobrou a pořádnou snídaní – tvarohové knedlíky plněné nugátem jsou, myslíme, dobrou volbou.   

 

Trable nejpomalejšího

Autobus nás vyplivuje v sobotu ráno na zastávce Horní Maršov – most, kde také začíná naše skialpové putování po hřebeni Krkonoš.

V  Maršově nás vítá zamračené počasí, což ovšem nikomu z nás nevadí. Vidina třech dní strávených v horách je silnější. A navíc se řídíme heslem, že v horách umí být vždycky krásně.

Naše předpoklady, že lyže poneseme zpočátku na zádech, se naplňují. Po zledovatělé silnici „dokloužeme“ ve skialpových botách kousek nad Maršov a pokračujeme směrem na Rýchorky. S povděkem zjišťujeme, že zanedbatelné sněžení v posledních dnech zase až tak zanedbatelné nebylo. Ty dva až tři centimetry sněhu pokryly zledovatělé cesty. Díky tomu můžeme sundat lyže z batohu a připnout si je k nohám už po jednom kilometru. Nebýt tohoto „zanedbatelného“ sněžení nesli bychom lyže na zádech minimálně polovinu dnešní etapy, což čítá kolem deseti kilometrů.

Poté, co v lese nad Maršovem nasazujeme lyže, využívám situace a honem vyrážím kupředu. Alespoň první tři kilometry si tak užívám pocit, jaké je to být v čele a nevidět stále jen něčí záda. Většinou s vyplazeným jazykem a sípavým dechem doháním své rychlejší kolegy. Jsem totiž takový outsider naší party. Pyšním se samými nej: jsem nejpomalejší, nejnešikovnější, nejbojácnější, ale také nejroztomilejší.

První kilometry na Rýchorky upaluji na čele naší skupiny. Neustále se otáčím a říkám si, že snad ani není možné, že mě pořád nikdo nedohání. Před Rýchorkami už v dáli zpozoruji první postavičky, které mě dohání rychleji, než bych si přála. „Alespoň na Rýchorky dojít první,“ přeji si a z mozku přichází pokyn – „mákni!!!“ A já také máknu. K Rýchorské boudě docházím s několikavteřinovým náskokem první. A tímto je také odzvoněno mému místu v čele. Pak už se jen spořádaně zařadím na chvost naší party a toto místo spolehlivě až do konce akce neopustím. 

Ono to má své výhody jít poslední. Nejpomalejší má vždy prošlápnutou stopu a nemusí hlídat trasu. Na druhou stranu je takový outsider výpravy ochuzen o přestávky. Rychlejší kamarádi na něj vždy solidárně po nějakém čase a na vhodném místě k odpočinku počkají. To jim nelze upřít. Jenže, když je loudal z posledních sil dojde a chystá se s úlevou také chvíli vydechnout, berou oni tento okamžik jako signál k tomu, aby se vyrazilo dál. A tak loudal „stáhne ocas mezi nohy“ a začíná opět stíhat své rychlejší kolegy.

 

Přes Roh hranic na krkonošské kyselo

Z Rýchorek pokračujeme lehce zvlněným terénem na Roh hranic a přes Čepel k bývalému celnímu přechodu mezi Polskem a Českem, kde opouštíme červenou značku a pokračujeme dál po zelené. U přechodu je postavený dřevěný přístřešek, do kterého zalézáme a skoro všichni měníme první pár ponožek, protože se u některých začínají objevovat otlaky a náznaky puchýřů. Tuhle větší zastávku využíváme k občerstvení. Každý vyloví ze svého batohu nějakou tu sladkost. Na začátku túry se vždycky na ni těšíme, ale postupně sladké čokoládky, tyčinky a oplatky raději nahrazujeme něčím slaným. Třeba takové slané arašídy jsou ke konci akce vynikající a žádanou pochoutkou.

Po krátkém odpočinku jdeme dál po státní hranici. Na rozcestí zelené s červenou se rozhodujeme, kterou cestou se dát. Pomezní hřeben kvůli nedostatku sněhu zamítáme. Zelená značka nás dovádí k Lysečinské boudě, kterou míjíme skoro bez povšimnutí. Když ale zazní nesmělá hláška, že je potřeba pravidelně doplňovat tekutiny, jako na povel odepínáme všichni lyže a honem míříme dovnitř, kde se uspokojujeme polévkou. Dámská část se svorně shodne na krkonošském kyselu, pánové už tak jednotní nejsou a objednávají si vývar a drštkovou.

 

Není nad zkratky

Z Dolní Malé Úpy do Pomezních Bud to bereme zkratkou. Už klasik se vyjádřil o zkratkách jasně –  je to sice dál, za to horší cesta. „Neříkal tady někdo, že je to zkratkou na Pomezní Boudy kilometr? To bych ten kilometr chtěl vidět. Šlapu už přinejmenším čtvrtý a Pomezky nejsou ani na dohled,“ lamentuje jeden z parťáků, který na tom není po zdravotní stránce zrovna nejlépe. Jeho oblíbené místo se totiž momentálně nejčastěji nachází mezi klečí a s rolí papíru v ruce. „Kdo z vás ten nesmysl o kilometru pronesl,“ zkracuje svůj proud nadávek po ujetí dalších stovek metrů. „Jak by mi bylo v Káhiře,“ hodnotí situaci po dalším půl kilometru. V okamžiku, kdy jsou střechy hotelů a penzionů v Pomezních Boudách již vidět, vyjde z jeho hrdla už jen zoufalé: „s vámi přátelé, už nikdy více!“  Pak již beze slova sjede k silnici, na chvíli hodí lyže na ramena a míří do první hospůdky, kterou míjí a kde se hodlá zabít stravou. Ne že by v restauraci nevařili dobře, jen kombinace bramboráků, utopenců, palačinek se šlehačkou a piva nepatří zrovna k nejvhodnějším receptům, jak se střevních potíží zbavit.   

Na Jelenku nám zbývají poslední čtyři kilometry a za světla tam určitě všichni dojít nestihneme. Navíc chvíli na Pomezkách bloudíme, protože nemůžeme natrefit červenou značku. Po deseti minutách tápání a nejistoty už šlapeme správně po Cestě česko-polského přátelství. Drobným oříškem se nám jeví přejití sjezdovky. Samo o sobě by to asi žádný problém nebyl, ale za mlhy a šera natrefit to správné místo se nám daří spíše náhodou. Pak už na nás nečeká žádná problém. Asi dva kilometry před Jelenkou už zatmíme zcela, a protože jsme líní vytáhnout z batohu čelovku, sjíždíme do Sovího sedla místy docela divoce. Do sedla dorážím s menším náskokem a z rozcestníku se snažím po tmě přečíst vzdálenost na Jelenku. Zdá se mi, že tam vidím napsáno Jelenka - půl kilometru. Nadšeně volám za sebe, že za půl kiláčku už budeme v cíli. Za zády se mi ozve: „půl kilometru – to znám. Takže až se bude rozednívat, dorazíme na chatu.“ Na chatu je to skutečně jen půl kilometru, což bude mimo jiné asi i tím, že nejdeme žádnou zkratkou, ale spořádaně po turistickém značení. Brzy vycházíme z lesa a mezi větvemi stromů spatříme světýlka, která jsou vidět i přes hustou mlhu. Jelenka je tady. Dnešní etapa přechodu Krkonoš končí. Při přesunu do chaty jen zběžně mrknu na teploměr visící u vchodu – mínus šest stupňů. „Začíná se ochlazovat, jsem zvědavá, jestli se předpověď naplní a další dva dny budou ve znamení slunce a silného mrazu,“ řeknu si jen tak pro sebe a mizím v teple chaloupky.

 

Krkonošská klasika se všemi jejími krásami

Druhý den je před námi krkonošská klasika. Tento úsek je bohatý na výhledy a zdá se, že nám nebudou utajeny.

Stoupání od Jelenky na Svorovou horu nás zahřeje a s povděkem zjišťujeme, že únava z předchozího dne není tak velká a nohy nás ani moc nebolí. Na pásech se suneme k vrcholu a příroda nám ukazuje, jak umí čarovat. Scenérie, kdy spolu „bojují“ mlha a slunce, je úchvatná. A kousek za Svorovou horou na Obřím hřebeni se na malou chvíli poodhalí vrchol Sněžky. Okamžiků, kdy sluníčko vyhrává je stále víc a čím více jsme k vrcholu, sílí i vítr. V momentě, kdy narazíme na cestu vedoucí z Polska, se naše šestičlenná parta trhá. Třetina se rozhoduje, že lepší než vystoupit na vrchol Sněžky bude její traverz. Zbývající dvě třetiny pokračují nahoru. Na vrcholu se opět naše cesty rozdělují. Zatímco pánská část se rozhoduje pro sjezd Sněžky, dámská je pro sestup pěšky s lyžemi na zádech, i když každá z jiného důvodu. Zatímco já, mám v plánu sejít dolů na mačkách, když už je s sebou táhnu, Eva má zase obavy z případného pádu při sjezdu. Nemá totiž brzdy, takže v případě pádu by lyže mohla skončit někde v polské hlubině.

S Evou dorazíme k poské boudě pod Sněžkou poslední. Ostatní se už hřejí uvnitř a pořádají zásoby. Původní plán pokračovat směrem na Špindlerovy boudy podél Malého a Velkého Stavu měníme a rozhodujeme se jít na Luční a odtud po zimní cestě na Špindlerovky.

Na Luční chvíli odpočíváme a zdá se nám skoro neuvěřitelné, že webkamera ukazuje minus dvanáct a půl stupně. V tu chvíli nám přestane chutnat i chlazené pivko, na které jsme se sem tak těšili.

Po nekonečných pláních Stříbrného návrší a Čertovy louky s úchvatnými Kozími hřbety po levé straně se posouváme pomalu ke Špindlerovkám. V místě, kde se nám zdá, že nás čeká už jen sjezd, sundáváme pásy a děláme dobře. Až na Špindlerovy boudy, tedy s menšími, ale skutečně jen menšími stoupáními, dojíždíme za mlhy, větru a drobného sněžení ke Špindlerově boudě. Hlavně závěrečný sjezd docela širokou cestou a v prašanu byl úchvatný. Na Špindlerovce se zastavujeme a dáváme, tentokrát až na jednoho všichni krkonošské kyselo. A hlavně se rozhodujeme, kudy půjdeme dál. Dvě třetiny jsou pro hřeben, jedna třetina spíše pro traverz k Martinově boudě. Takže nakonec jdeme ve čtyřech hřebenovku přes Dívčí a Mužské kameny, zbývající dva spodem po modré s tím, že se sejdeme na Martinovce. Na hřebeni vyfukuje a řádně přituhuje, přesto jsme rádi, že jsme se nenechali zviklat a zvolili hřebenovku. U Mužských kamenů opět sundáváme pásy, protože je před námi asi kilometr a půl sjezdu. Sjezd je vskutku úchvatný, užíváme si dobrý sníh a západ slunce. Jen tam zima je stále větší. Kapuce nás sice chrání před větrem, ale studená látka dotýkající se prochlazené tváře nám způsobuje bolest, která se skoro nedá ani vydržet. Ještě že se nám do cesty staví Martinova bouda, která zachrání naše obličeje před jistými omrzlinami. Vzpomenu si na kuklu, která by se mi hodila a která zůstala doma ve skříni. Jak je jí tam asi dobře.

Na Martinovce, když honem zalézáme dovnitř, nenápadně mrknu na teploměr – minus 18,5 stupňů. Teplá sprcha, teplé jídlo a čaj s griotkou naše těla příjemně prohřejí. Večer už jen počítáme puchýře a triumfujeme se, kdo je má větší a pak upadáme do hlubokého „bezvědomí“.

 

Symbolický přípitek u pramene Labe

Ráno nemůžeme nedočkavostí dospat a už po šesté hodině otevíráme okno, kdy nás zchladí třeskutý mráz kolem mínus dvaceti stupňů a vykukujeme z okna, abychom si nenechali ujít východ slunce nad Krkonošemi.

Po snídani svižně zabalíme věci a vyrazíme směrem k betonové Labské boudě. Tlačí nás totiž čas, protože musíme dorazit včas na autobus ze Špindlerova Mlýna, abychom stihli večerní třešničku na dortu – představení Divadla Járy Cimrmana. Stylové by jistě bylo Dobití Severního pólu, ale i Hospoda Na Mýtince patří ke skvělým kusům tohoto úžasného divadelního souboru.

Traverzujeme svahy Velkého Šisáku a kocháme se pohledem do Labského dolu. Letmým pohledem na hodinky kousek před Labskou boudou zjišťujeme, že máme docela dobrý čas, proto si ještě zajdeme k prameni Labi. Tam vytahujeme z batohu chlazenou slivovičku a každý svůj kalíšek a připíjíme si zcela osamoceni, jen obklopeni vrcholky Krkonoš, na úspěch této akce. Zbývajících pár kilometrů po Pančavské louce přes rozcestí U čtyř pánů na Zlaté návrší k mohyle Hanče a Vrbaty už jdeme bez zastávky. Jen u pomníku chvíli vzpomeneme tragédii, která se tu stala před mnoha lety a vyžádala si lidské životy.

Před námi je závěrečná část našeho přechodu. Sundáme pásy a sjíždíme na Medvědín. Tam se loučíme tabulkou čokolády s Krkonošemi a řadíme se mezi stovky sjezdařů, kteří brázdí sjezdové tratě. 

26.02.2011 20:20:35
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one