Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Paklenica - červen 2008

Paklenica - červen 2008 - obrázek

Paklenica - červen 2008 - obrázek

Mezi desítkami cest lze najít i lehčí vícedélkové cesty jako je například cesta Prijatelju moj (3+, 80 m) na Ovčji Kuk či nádherná hřebenovka Oliver Dragojevič (3+, 150 m) na Velikém Viterniku. V soutěsce Klanci se pak dá lézt spousta cest různých obtížností.
Úterý, středa 17. – 18. června

Z Olomouce vyjíždíme zhruba o půl sedmé večer. Cesta ubíhá v pohodě. Za Vídní začíná pršet. Drobný deštík čím dále častěji střídají vydatné lijáky a bouřky. O půl třetí, kdy jsme někde mezi Záhřebem a Karlovacem, se rozhodujeme, že si na parkovišti u benzínky tak na hodinku dvě zdřímneme. Nakonec se budíme v půl sedmé. V noci opět řádila pořádná bouřka a déšť neustává ani během zbývající cesty do Paklenice.Tam dorážíme o čtvrt na deset. Jsme nedočkaví, takže nejprve se jedeme podívat ke vstupu do Národního parku Paklenica. Prší ale tak silně, že se ani nedá vystoupit z auta. Tak lehce posvačíme klobásku a přesouváme se na odpočívadlo přímo u moře, kde se snažíme v autě dospat noc. Ale už za hodinku a půl nás šimrá na tváři sluníčko, které občas vykoukne z mraků. Sice už nezaprší (a to po celou dobu našeho pobytu – dalo by říct, že následující dny už neuvidíme ani mráček), ale mraky se zatím stále honí, proto se jedeme ubytovat do kempu Villa Popo. Poté se vydáváme znovu ke vstupu do NP, tentokrát však pěšky. Zjišťujeme, že letos ceny vstupu výrazně vzrostly, ale už se těšíme na zítřek a doufáme, že skály do rána oschnou. Při zpáteční cestě jdeme kolem veřejné pláže, takže osondujeme možnosti koupání. Nakonec v moři řádíme až do večera. Po večeři z konzervy jdeme opět na procházku k moři.

Čtvrtek 19. června

Budík nás probouzí o půl šesté. Fuj – na dovolenou je to docela brzo. Už o půl sedmé stojíme u vstupu do NP, kde kupujeme pětidenní povolení a jdeme lézt do soutěsky Klanci.

Hned na začátku objevujeme cesty, na které bychom si mohli troufnout. Jako první si dáváme na rozlezení a seznámení se s místním „vápnem“ cestu Frende za 3+. S ní sousedí Wiener Würstchen za 5a. Cesta je to moc pěkná. V polovině je potřeba zdolat převis, pak následuje hladká plotna a další převis. Oba úspěšně cestu přelézáme a skutečně musíme říct, že to byla velmi pěkná, technická cesta. Následující cesta v tomto sektoru se jmenuje Haikel, obtížnost 4b. Cesta je opět zpestřena převisem, ale i tuto cestu oba zvládáme. Tyto tři cesty mají délku cca 12 – 13 metrů. Kolem půl desáté proniká do soutěsky sluníčko a začíná pěkně připalovat. Jdeme se tedy podívat dále do nitra soutěsky a obhlédnout další možnosti lezení. Skalní blok, mimo jiné přímo nad WC, skýtá několik dalších cest, které jsou už o poznání delší  – cca 26 – 27 metrů. Rozhodujeme se pro krásnou cestu Mann oder Memme (4b+). V poledne už sluníčko peče natolik, že s lezením pro dnešek končíme. Jdeme sice ještě dál soutěskou, kde nás zaujmou další cesty, ale ty si necháme na jindy. Ze skal míříme rovnou k moři, kde se od jedné do čtyř hodin rochníme, jezdíme na lehátku a člunu a nemůžeme si vynachválit úžasnou kombinaci skal a moře. Před odchodem od moře se Zdendovi podaří šlápnout na mořského ježka, takže vytahujeme bodlinky z chodidla. Naštěstí úspěšně a bez následků.

K večeři ze zásob konzerv Markéta vyloví fazole a čočku s klobásou. U této příležitosti si vzpomeneme na úryvek z knihy Smiech na laně od Ivana Baja. „Variacich horolezcov môžeme rozčleniť na primitívov a horských kuchárov. Variaci primitív dokáže uvariť čaj a prihriať konzervu. Patrí sem väčšina horolezeckých žien. Akokoľvek brilantne varia doma, pri kuchynskej linke, v horách, s jedným ešusom, s troškou vody, bez hrncov, riadov, nožov a všelijakých mechanizmov sú zväčša bezradné.

Po večeři plánujeme eventualitu jet sem s dětmi v červenci. Proto se ještě večer vydáváme na procházku do NP zjistit podrobnosti vstupu pro děti.

Pátek 20. června

Tentokrát vstáváme až v šest hodin a opět už za hodinu si házíme na parkovišti na záda batohy a vyrážíme na Ovčji Kuk. Nějakou chvíli nám zabere najití vhodného místa, kudy se dostat přes potok na druhou stranu soutěsky. Pak ještě kousíček stoupáme suťoviskem pod nástup. Cestu Prijatelju moj (3+, 80 m) nacházíme snadno, protože je dobře označená. Narozdíl od ostatních cest na tomto Kuku, které nejsou pro změnu označené vůbec.

Zhruba v 8 hodin začíná Zdenda tahat první délku. Cesta je pěkná, chyty a stupy ostré, neolezené, takže docela brzy buduje Zdenda zhruba ve 40 metrech štand. Poté, co ho Markéta dolézá, začíná Zdenda vytahovat druhou délku, která se jeví i trošku lehčí, než prvních 40 metrů. Má však jiné úskalí - po chvíli na sebe přestáváme vidět. Ovčji Kuk leží kousek nad horskou bystřinou a tekoucí voda dělá docela velký randál. Na druhém břehu potoka lezou nějací horolezci hřebenovou túru a řvou na sebe jak na lesy. Zatímco my slyšíme každý jejich povel docela zřetelně, oni kvůli odrazu skal a rachotu vody sebe neslyší. A stejně jsme na tom i my. Nevidíme se a neslyšíme se. I když také na sebe hulákáme z plna hrdla a horolezci na druhém břehu nás jistě výborně slyší, my sebe vůbec. Tady jsme si vzpomněli na další úryvek z knihy Smiech na laně od Ivana Baja.

- Povoľ!

- Čóóóóó?

- Povóóóól!

-Čožééééééé?

- Po-vo-liť!

- Viac se nedáááááá...

- Chcem ... Po...vo....liť...la....no....!!!!

- Však dr....žííííím....

- NEDRŽ! POVOĽ! POVOLÚÚÚÚJ....

- Neboj sa – ťaháááááááám....

- Dobrý bože! PO-VO-LIŤ! NE-ŤA-HAŤ!

- Nepočúúúúúúúť....ale nebóóój....držím betónovo....ŤA-HÁÁÁÁÁM...

Fajn! Tak len pekně drž! Dnes máme piatok – to znamená eště pěť dní voľna. Dovtedy hadám len přestaneš ťahať.

(Ivan Bajo – Smiech na laně)

Dalo by se říct, že tak nějak vypadala naše komunikace. Markéta se tedy snaží orientovat podle pohybu lana, jestli Zdenda leze, buduje štand, dobírá, jistí mě a jestli můžu začít lézt. Odhad proběhl správně. Posledních pár metrů pod vrcholem už je pohodový a lehký terén a také na sebe konečně vidíme. Na vršku, kterého jsme dosáhli zhruba od čtvrt na deset, prančí sluníčko a je tam krásně. Docela dlouho posedíme – kocháme se a fotíme a užíváme se klidu, zpěvu ptáků, skal a hlavně výhledů. V dáli se zrcadlí hladina moře a všude kolem samá skála.

Po sbalení lan se vydáváme na sestup ostrou sutí a zmijovištěm. Na hada narážíme hned pod vrcholem – do křoví se odplazí pěkně vypasený, dlouhý, tlustý had. Není jedovatý, ale to jsme se dozvěděli až později.

Po sestupu se přesouváme do Klanci, kde doufáme v ještě trochu stínu. Marně. Sluníčko se do skal opírá už i tam. Přesto ještě něco málo lezeme. Markéta si vytahuje svoji úplně první skalní cestu. Je sice krátká a lehká, ale je první-Winnie Pooh (3). Pak se přesunujeme do cesty, kterou jsme v průvodci nenašli. Obtížnost odhadujeme na 4a. Původně se cesta zdála jako jednodélková. Nakonec se z ní vyklubala minimálně dvoudélková. Bylo na ní pár těžších míst, ale dala se přelézt. Cesta dolů byla opět nepříjemná. Sice zčásti pomáhaly při sestupu fixní lana, ale terén byl hodně kluzký. Navíc při sestupu jsme se přesvědčili, že lezení bez helmy není pouhá frajeřina, ale dokonce hazard. Markétě se podařilo uvolnit šutr, tak 5x5 cm a přistál ji přímo na hlavě. Byla to solidní šupa, ještě že měla helmu!!!

V jednu hodinu po poledni balíme a vracíme se kvůli nesnesitelnému vedru zpět do kempu, kde jsme si hodinku a půl zdřímli. Po večeři (vepřovka s rýží) jsme opět vyrazili na procházku. Tentokrát jsme se vydali podél pobřeží k ruině majáku. Cesta vedla kolem úřadu národního parku. Tam jsme pokecali se strážcem parku a posbírali nějaké informační letáky o Paklenici.

Sobota 21. června

Budíček je o tři čtvrtě na šest. Z kempu odcházíme za hodinu a protože tentokrát si dáváme od lezení odpočinek, rozhodli jsme se vyrazit na odpočinkovou pěší túru. Chceme projít přes Malou Paklenici do Velké.

Nejprve nás čeká pár kilometrů po silnici do vesnice Seline, kde je vstup do NP Malá Paklenica. U vstupu se dáváme do řeči se strážcem parku. Ukazuje nám na mapě nově otevřenou stezku na Aniča Kuk. Kupujeme si mapu Velebitu a o čtvrt na devět vstupujeme do národního parku. Hned v úvodu se na cestě vyvaluje obrovský had. Je to ten samý druh, jakého jsme viděli den předtím při sestupu z Ovčjiho Kuku. Teď už víme, že je to blavor a že není jedovatý.

Průstup kaňonem je moc krásný, ale také značně namáhavý. Postupuje se několik kilometrů přes obrovské kameny, místy je cesta zajištěna ocelovými lany. Cesta z velké části vede vyschlým korytem řeky. Postupně se ale začínají objevovat pramínky a tůně. V jednom místě je dokonce potřeba zout boty a po kolena brodit vodou. Tůně úplně vyzývá ke koupání. Neodoláme. Brzy se však objevují nějací turisté, tak s koupáním přestáváme. Jednomu z turistů se nechce vyzouvat boty, tak se pokouší přelézt nad tůní po skále. Šup, noha uklouzne a on se i s botami koupe ve vodě. Další si boty sundá a přiváže si je na batoh. Špatně. Boty se mu uvolní a spadnou do vody. S tímto člověkem se dáváme do řeči – je to Čech, co se v horách toulá už několik dní. Máme společnou cestu, takže se ještě několikrát potkáváme. Na jednom ze společných odpočinků nám říká, že se kousek za námi proplazil přes cestu had.

Po zdlouhavém a úmorném výstupu nekonečnými serpentinami se dostáváme na rozcestí. Odtud vede cesta malebnou zatravněnou náhorní plošinou. Zpočátku se nám cesta nezdá, Markéta tedy vyráží na průzkum. Potkává místního, který pak jde část cesty s námi a potvrzuje nám, že jdeme správně. Brzy nás opouští a potkáváme se s ním i s Čechem u zchátralých domků, kde ve stínu rozložitého stromu odpočíváme. Výstup na Aniča Kuk zavrhujeme – slunce smaží a opět je nesnesitelné vedro. Sestupujeme tedy do Velké Paklenice. Sestup je hodně dlouhý a náročný na kolena.

V Klanci se snažíme najít lezecké cesty Kukušmi a Biela rampa na Malý Čuk, které jsme si vyhlédli v průvodci a chceme je další den zkusit vylézt. Hledáme marně. Nacházíme pouze ceduli No Climbing. U východu z parku je nám jasné, proč jsme je nemohli najít. Byly totiž z důvodu padajícího kamení uzavřeny.

Ve tři odpoledne opouštíme Velkou Paklenici  a máme namířeno zchladit se v moři. Slaná voda je balzám na unavené a rozpálené tělo. Jsme z „odpočinkové“ túry tak unaveni, že večer nejdeme ani na procházku.

Neděle 22. června

Budík zvoní o půl šesté. Za hodinku vstupujeme do NP a o čtvrt na osm jsme pod nástupem cesty Zubatac (4a) na Kuk Tisa. První délka je v pohodě. Zdenda ji vytáhne bez jištění, protože se jedná o dvojkové lezení. Buduje štand a Markéta ho dolézá. Dále je cesta už za avizovaných 4a a je dobře zajištěná. Hned v úvodu druhé délky nás čeká převisek, ale není to zdaleka nejtěžší místo celého výstupu. To na nás čeká kousek pod vrcholem. Není se za co chytit ani pořádně na co stoupnout. Zdenda nakonec těžké místo přelézá. Dál už je cesta opět lehčí. Zdenda buduje štand, pak leze Markéta. Převis zvládá, ale v klíčovém místě se zasekne, dlouho si neví rady a dokonce má tendenci to vzdát. Nakonec to přeci jen přeleze.

K nástupu cesty se nedá slanit, takže musíme slanit jinam. Pro jistotu tedy Zdeněk Markétu spouští, aby v případě, že by lano nedosáhlo, mohla vybudovat mezištand. Lano vychází, takže Zdenda už může slanit bez problémů, tedy až na to, že kvůli spouštění bylo lano tak zamotané, že ho musí několikrát přemotávat.

Protože jsme stále ve stínu a ještě toho nemáme dost, pokoušíme se na tento vrchol vystoupit ještě jednou. Markéta totiž zahlédla ve vedlejší cestě nýt, tak jsme si řekli, že to tam vyzkoušíme. Jak se následně ukáže, nýt zřejmě patří do cesty, kterou jsme měli původně lézt. Kromě onoho nýtu jsme ale žádný další už neviděli. Cesta byla tedy mizerně zajištěna. Je nám jasné, že jsme poprvé patrně nalezli v horní části do sousední cesty, která má obtížnost 4c. Tomu by také odpovídal onen těžký krok pod vrškem.

Pak jdeme po suti omrknout nástupy dalších možných cest. Jen co se malinko pohneme, teče z nás pot šíleným způsobem. Po chvíli oba vypadáme, jako bychom právě vylezli z moře. Rozhodnuto. Balíme a jdeme odpočívat a koupat se v moři. Cestou k parkovišti nám to nedá a ještě se jdeme podívat na nástup na 150 metrovou cestu Oliver Dragojevič (3+). Jištěná zřejmě není, protože jsme neviděli jediný nýt. Po 11. hodině už skutečně, umořeni vedrem, opouštíme soutěsku a míříme do kempu. Následuje sprška, hodinka spánku a pak moře. V něm se rácháme dvě a půl hodiny.Po večeři se vracíme zpět do Klanci. Na úvod si dáváme cestu Bečki (3+). Poté Via Normale za 4a. Pak se Zdenda pokouší vytáhnout cestu Žuna (5b). U třetího nýtu to ale balí. Markéta ji zkouší taky a dolézá tam, co Zdenda. Pro dnešek toho už máme skutečně dost a kolem 20. hodiny se vracíme zpět do kempu.

Pondělí 23. června

Včera jsme si obhlédli nástup na cestu Oliver Dragojevič (3+, 150 m) na Velikém Viterniku a protože to vypadá, že celá cesta povede na slunci, vstáváme o půl šesté, abychom už po sedmé hodině byli na hřebeni. Tam budujeme první štand. Cesta je nejištěná, takže do akce přichází skoby, kladivo, smyce a frendy. Poté, co na sebe nabalíme lezecký materiál, Zdenda vyráží. Hned v úvodu nás čeká těžší, morálové místo. Je třeba překonat skalnatý, mírně převislý práh. Nakonec Zdeněk naráží na starou skobu. Sice ji příliš nedůvěřujeme, přesto do ní Zdenda cvaká expresku. Aspoň pro morál. Nad ní je totiž těžší místo, které je hodně na ruce. Zdenda to zvládá přelézt. Pak už je cesta lehčí a v příhodném místě buduje pomocí skob štand. Je odtud pěkný výhled na část další cesty. Jedná se o místy hodně uzoučký hřeben a občas je potřeba přelézt nebo oblézt skalnatou věžičku. V některých místech zakládáme vlastní jištění. Sluníčko pomalu začíná pořádně připalovat, ale my nemáme jinou možnost, než lézt dál (tedy krom možnosti slanit a ukončit výstup, ale to rozhodně nechceme). Markéta se občas při vytloukání skob praští kladivem do kolena, ale jiné problémy po cestě nemáme. Plynule postupujeme dál. Budujeme a následně zase rušíme štandy, přemotáváme lano a to celé pořád dokola až do jedenácté hodiny, kdy dolézáme na konec. Děláme pár fotek a neskutečně se těšíme, až sundáme lezečky, které tlačí a tlačí.

Sestupujeme dolů ostrou klouzavou sutí, kde to vypadá, že pod každým šutrem je schovaná zmije. Zdenda celou cestu před nás hází kameny a snaží se je vyplašit. Asi úspěšně, protože žádnou naštěstí nevidíme. Cestou dolů s Markétou ujede jeden ze šutrů a ona se rukama chytí druhého, přičemž si sedře kůži na konečcích prstů.

K autu se dostáváme čtvrt hodiny před polednem. Odjíždíme do kempu, kde hodinku odpočíváme a pak míříme na pláž, kde se v moři rochníme do tří. V kempu si dáme malou svačinku a spánek. Po probuzení se vracíme do Klanci, kde Zdeněk vylézá ještě šest cest- Frende (3+) dvakrát, třikrát si dává Haikel (4b) a na závěr jednou Wiener Würstchen (5a).

Úterý 24. června

Vstáváváme o tři čtvrtě na šest a v sedm hodin začínáme lézt v Klanci. Začínáme opět cestou Frende (3+). Tentokrát se chce pokusit o vytažení cesty Markéta. Před nástupem je sice trošku nervózní, ale zvládá to. Zdenda ji před tím ještě umístil v horní pasáži, kde by se jedno jištění navíc hodilo, frend. Poté si ještě vylézáme Haikel (4b) a přesouváme se ke skalní stěně u toalet. Nejprve oba lezeme Mann oder Memme (4b+). Pak se Zdenda rozhodne vytáhnout Figu (4b+). Cesta je zřejmě populární, protože je na rozdíl od jiných hodně olezená. Markéta dolézá jen do půlky, sedřená bříška prstů už pekelně bolí. Zdenda si pak cestu vylézá ještě jednou a na závěr chce vyzkoušet For Name (4b). Bohužel přicházejí jedni z řad neohleduplných lezců. Ani nepozdraví, vidí, že jsme na cestu nachystaní a přesto do ní nalezou v okamžiku, kdy je Zdeněk v polovině. Zdenda tady dolézá nahoru a slaní Figou. Tímto naše lezení v Paklenici končí.

V kempu si dáváme k obědu rajčata s kukuřičným chlebem, máslem a sýrem. Pak se naposledy přesunujeme k moři, kde se dvě hodinky koupáme. Vzhledem k tomu, že chceme ještě večer odjíždět, zkoušíme se odpoledne alespoň trochu vyspat. Na cestu domů startujeme přesně v osm hodin večer.

Horolezecké kladivo je súčasť

horolezeckej výzbroje a používa sa

na zatľkanie a vytľkanie skôb.

Takto jednoznačně býva v 

horolezeckých príručkách vyjadrená

funkcia horolezeckého kladiva.

Každý horolezec by však „aj o polnoci“

vedel vymenovať na základě

vlastných skúseností najmenej 

dve-tri dalšie funkcie:

Ø      Kladivom si môže permanentne

 otľkať a roztľkať prsty horolezec prvolezec,

 ktorý skoby zatľka, a druholezec,

 ktorý skoby vytľka, si zase občas

 rozbíja kolená a vybíja chrup.

Ø      Horolezecké kladivo ďalej plní funkciu

priam ideálného „zavazadla“

– zavadzia nám ustavičně a kvalitne,

najviac vtedy, keď to najmenej potrebujeme.

Napríklad pri pokuse dostať sa

 po „mikroskopických“ chytoch a stupoch

cez brutálny previs, kladivo sa

zákonite zakvačí pod ním a

 nepustí nás vyššie, stiahne nás späť.

(Ivan Bajo – Smiech na lane)

23.07.2010 13:53:42
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one