Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Přechod Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry - listopad 2011

Přechod Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry - listopad 2011 - obrázek

Přechod Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry - listopad 2011 - obrázek

8840 nastoupaných výškových metrů, 154 kilometrů – pod těmito strohými čísly se skrývá osm úžasných dní pochodu přes hřebeny Nízkých Tater, Starohorských vrchů a Velké Fatry.

Šli jsme přes nepočítaně vrcholů, sedel, hustými lesy, polomem, kolem vyschlých i tekoucích pramenů, společnost nám dělali kamzíci, hvězdy a slunce. Courali jsme se po hřebenech a takřka celou dobu nad mraky. Párkrát jsme zavítali i do civilizace, kterou jsme strašně rádi brzy opouštěli. Díky dlouhotrvajícímu inverznímu počasí byly všechny dny jako přes kopírák. A myslíte, že se to okouká? Neokouká. Pohled na nekonečné moře mraků pod námi, z nichž si jen sem tam nějaký vrcholek dovolí vykouknout na sluníčko, nás uchvacoval dennodenně.

 

Fotogalerie:

http://horalezhane.rajce.idnes.cz/Osmidenni_prechod_Nizkych_Tater%2C_Starohorskych_vrchu_a_Velke_Fatry_-_listopad_2011/

Telgárt – Kraľova hoľa - Andrejcová

V Telgártu je po ránu řádná zima. Pod kalhoty oblékáme podvlíkačky a ještě než dojdeme nakonec vesnice, kde začíná několikakilometrové stoupání, podvlékačky vysvlékáme. Ač je druhá polovina listopadu, sluníčko má ještě docela sílu. Nebo je to snad těžkými batohy, v nichž máme všechno potřebné a v mém případě i nepotřebné na následujících osm dní? Chlap asi nepochopí, že bez řasenky a několika triček v různých barvách se přece nelze na takové dlouhé túře obejít. Stejně tak plyšový svišť nesmí na batohu chybět a kromě čepice, je nezbytné mít s sebou čelenku a dva druhy šátku. Ještě jsem se snažila doma do batohu potají nesoukat svůj „miniaturní“ polštářek o rozměru pouhých 40 x 40cm, ale utajit se mi ho nepodařilo a tak jsem ho s těžkým srdcem musela nakonec z batohu přeci jen vyndat.

 Zatímco děláme na kraji lesa převlékací„striptýz“, pobíhá kolem nás roztomilý pejsek. Ten se rozhodl, že nám bude dělat věrného ochránce po několik následujících dní. Nedbaje našeho odhánění, šlape vytrvale před námi a neustále se ohlíží, jestli jsme mu náhodou nezmizeli. Cesta z Telgártu na první vrchol našeho putování Kráľovu hoľu vede v podstatě bez přestávky do kopce. Ono se není čemu divit. Scházením se na vrchol hory dá dostat těžko. A tak šlapeme a šlapeme. Vystrašení z mnoha cestopisů, ve kterých nás, ani nevíme proč, vždycky zaujala pasáž o vysokých počtech medvědů v Nízkých Tatrách a na Velké Fatře, zpíváme, mluvíme a děláme takový rachot, že všichni medvědi dozajista prchli nejméně na Ukrajinu.

Konečně se noříme z lesa a opouštíme elektrické vedení, pod kterým velkou část cesty jdeme a dostáváme se na nízkotatranské louky. Brzy se objeví věž vysílače na Kráľově hoľi a především fascinující panoramatický pohled na celé Vysoké Tatry a Roháče. V závětří vysílače posvačíme a pomalu pokračujeme dál v našem putování. Potkáváme jen minimum turistů a to ještě nevíme, že následující dny budeme mít Nízké Tatry v podstatě jen sami pro sebe.  Naše další kroky vedou přes vrcholy Stredná hoľa, Orlová a Bartková. Kráľovu hoľu začínáme mít v zádech a věž se s každým naším krokem vzdaluje a zmenšuje.

Dny se takhle na podzim hodně krátí a i nám se pomalu krátí první etapa. Prudce sestoupíme do Ždiarského sedla.  Už nám zbývá přejít Andrejcovou a dojít na stejnojmennou útulnu. Cestou se už rozhlížíme po suchém dřevu. Brzy však zjišťujeme, že je to zbytečné. Pozůstatky polomu jsou skoro všude, takže se suchým dřívím rozhodně nebude žádný problém. V útulně je navíc dvoumužná pila a sekyra. Nijak se nezdržujeme „ubytováním se“ a jdeme nosit dříví, pak řezat a štípat. Uděláme si pěknou zásobu. Až si zatopíme v kamnech, vaříme čaje a polévky až do noci. Na to, jak jsou v útulně velká kamna, ji příliš nevytopíme. Spíš to vypadá, že se snažíme zvýšit teplotu venku.  Kolem osmé hodiny zalezeme do spacáků a usínáme. V noci nás budí „náš“ pejsek. Začali jsme mu říkat Ďumbier. Nenechal se na noc vzít ani do chodbičky a spí venku a hlídá. Občas vrčí, štěká a já si představuji, jak kolem útulny krouží medvěd a přemýšlí, jak se dostat dovnitř. Pár desítek minut mi strach nedovolí usnout, ale nakonec přece jen do jakéhosi bezvědomí upadnu.

Andrejcová – Veľká Vápenica – Ramža

Ráno je jako malované. Než vysvitne sluníčko, které rozpustí námrazu a vzduch se trošku oteplí, máme sbaleno a vyrážíme. Ďumbier se k nám věrně přidá, takže šlapeme ve třech.  První v řadě je Heľpiansky vrch. Velkou část dnešního dne si připadáme jako v myčce. Umělohmotné kartáče nahrazují jehličnaté větvičky kleče, která velmi hustě lemuje chodník a ty „kartáče“ nás drhnou a drhnou. Zcela vymydlení dojdeme do sedla Priehybka, odkud nás čeká výstup na Veľkou Vápenici, ze které se opět nabízí nezapomenutelné pohledy do všech světových stran. Čeká nás tu ale také nemilé překvapení. Službu nám vypovídá paměťová karta v zrcadlovce, ze které se okamžitě stává pouhá několikakilová zátěž. Moc nás mrzí, že z téhle velké akce nebudeme mít fotky. Trošku zklamaní začínáme prudce klesat do sedla Priehyba. Místy komplikují cestu polámané stromy, které se musí různě obcházet, přelézat či podlézat. V sedle se posilňujeme. Čeká nás docela dost prudké stoupání a následné bloudění. Nakonec na vrchol Kolesárová dojdeme a znovu se napojíme na značku a pokračujeme přes Oravcovou a sedlo Homoľka. Následuje traverz stejnojmenného vrcholu a konečně se dostáváme na Havraniu Poľanu. Krásné místo s krásnými výhledy. Zbytek trasy se opět prodíráme kosodřevinou, přelézáme polomy, a když se konečně dohrabeme na rozcestí několika lesních cest, začíná se stmívat. Cesty odsud vedou na všechny světové strany, ale po značce ani památka. Po chvíli pátrání v mapě, nesystematickým pobíháním z jedné cesty na druhou nakonec značku objevuji. Následující úsek už je bezproblémový a mi docházíme k útulně Ramža se setměním. Tady nás čeká překvapení. V útulně je náš známý ze včerejšího dne a topí. Jde až do Donoval. Dneska měl v plánu dojít až na Čertovicu, ale má nějaké zranění lýtka, tak zakotvil na Ramži a než jsme přišli, tak ji krásně vyhřál. Na dveřích útulně je pověšený papírek informující o nouzovém prameni. Trojhlasně usuzujeme, že je zřejmě normálně využívaný pramen vyschlý, tak jdeme hledat ten nouzový. Nacházíme jen čůrek vody uprostřed cesty. Sice úplně nejčistěji nevypadá, ale jsme v podstatě rádi za jakoukoliv vodu. Navaříme čaje a polévky a vydáváme se k prameni ještě jednou. Tentokrát s námi už Ďumbier nejde. Asi usoudil, že větší zábava je v útulně, kde to voní jídlem.

 

Ramža – Čertovica – Ďumbiér

Náš spolunocležník Janko vyráží dříve než my. Posíláme s ním Ďumbiera a kupodivu po chvíli přemlouvání s ním odejde. A protože se nevrátí, než se sbalíme, je jasné, že se rozhodl změnit pánečka. Úsek po Čertovicu je trošku náročnější po orientační stránce. Značky chybí v kritických místech, za to tam, kde je naprosto zřejmé, kudy jít, svítí značka na každém druhém stromu. Za jednou ze zatáček na nás čeká překvapení. Uprostřed cesty leží černá chlupatá koule a radostně nás vítá máváním ocasu Ďumbier. Zřejmě si cestou rozmyslel změnu pánečka a oddaně na nás počkal.

V jednom orientačně kritickém místě se zamotáme, ztratíme značku. Chvíli bloumáme tam a zpátky, ale nakonec přece jen správnou cestu objevíme. Neujdeme ani sto metrů a jsme tam, kde jsme byli před chvílí – tedy v háji. Opět hledáme správnou cestu. No, jestli půjdeme tímto tempem, tak to nemáme šanci na Chatu M. R. Štefánika za světla dojít.  Náš osud bere Zdenda do svých rukou. Vytáhne mapu, znaleckým okem do ní mrkne a zavelí: „Tudy!“ Zaleze kdesi do houští, prodírá se hustým lesem, hlubokou trávou a tvrdí, že jakýsi náznak cesty tady je. Já sice žádnou cestu nevidím, ale moc dobře znám svůj orientační smysl, tak beze slova upaluji za ním a doufám, že ví, co dělá. Po značce, natož nějaké cestě, tady není ani památky. Za to Zdenda má jasno. Když přetraverzujeme tyhle dva kopce zleva, tak se dostaneme nad sjezdovky a po nich sejdeme dolů na Čertovicu. A jak řekne, tak se taky stane.  Na Čertovicu sice nedojdeme po turistické značce, ale důležité je, že jsme tu. Za odměnu si zajdeme na slovenskou kapustnicu. Na můj dotaz, zda-li nemají na prodej paměťovou kartu do foťáku, servírka záporně kroutí hlavou: „Kartu seženete nejblíže v Brezně.“ Touto jedinou větou zklame naše naděje. Tajně jsem doufala, že by se tu snad sehnat dala.

Ďumbier na nás čeká venku. Paní z recepce se ale o pejska docela zajímá a nabízí, že mu z kuchyně donese nějaké jídlo. A tím si ho zřejmě získá. Na další putování už se s námi nevydá, takže jdeme zase jen ve dvou.

Z Čertovice vystoupáme na Lajštroch a jsme zase na hřebeni. V Kumštovém sedle zjišťujeme, že nám zase vyhládlo. Tak ležíme v trávě, sluníme se a k několik dní starému rohlíku přikusujeme vynikající klobásu. Dále nás čeká Panská hoľa a Králička. Z Králičky už je to jen kousíček na Chatu M. R. Štefánika.  Ubytováváme se a hodláme ještě než zapadne sluníčko na lehko vystoupit na nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier. Bez batohu na zádech to jde jaksi snadno. Stihneme vystoupit na vrchol v okamžiku západu slunce, tak máme jedinečnou možnost pozorovat tuhle nádhernou scenérii z vrcholu. Pak už jen seběhneme dolů na chajdu, kde jsme sami s kuchařem. Moc nás mrzí, že máme nefunkční zrcadlovku. Fotky pořízené mobilem mají opravdu jinou kvalitu, než na co jsme zvyklí. Ale jsme rádi aspoň za ty. Jen tak z hecu se zeptám kuchaře, jestli není na chatě na prodej paměťová karta do foťáku. Je to neskutečné, ale kuchař mi kartu donese s tím, že ji tam kdysi kdosi zapomněl. A aby těch náhod nebylo málo, je to originál karta Olympus. A hádejte, jaké značky máme foťák. Zdenda jen kroutí hlavou a mumlá si pod fousy hlášku z filmu Svatební cesta do Jiljí. „Ta ženská sežene i drezínu.“

Chata M. R. Štefánika – Chopok – Chabenec – Ďurková

Ráno si užíváme toho, že v ceně ubytování je i snídaně. Žádné zmrzlé poskakovaní kolem ešusu, než se uvaří voda na čaj a polévku. Pěkně civilizovaně jen v mikině naklušeme do jídelny, zasedneme ke stolu a pustíme se vidličkou a nožem do výborných míchaných vajíček. Pak se rozloučíme s kuchařem a vydáme se dál. Tatry se pomalu probouzí a vypadá to, že nás čeká další krásný den. Je to neuvěřitelné, ale po celou dobu našeho přechodu máme hory jen a jen pro sebe. Nikde ani živáčka. Jsou tu jen hory a my. Dojdeme do Krupového sedla a brzy i do Demenovského sedla a odtud pokračujeme dlážděnou magistrálou k Chopku.

Po sestupu z vrcholu se na chvíli zastavíme na Kamenné chatě a posilníme se polévkou. Další naše kroky vedou po asi nejznámější části Nízkých Tater. Čekají nás nejprve Děreše. Do sedla Poľana musíme místy jít opatrně, protože chodník je namrzlý. Pak už jen vystoupíme na vrchol Poľana a opět se uloženi v trávě kocháme krásnými výhledy. Impozantní je zejména pohled na sněhem pocukrovanou Skalku.  Ležet na vrcholu a dívat se do dáli by se dalo celé hodiny. My se však musíme zvednout a začít stoupat přes Křížkovské sedlo na Kotliska. Tady nám dělá společnost početné stádo kamzíku. Jsou docela zvědaví a neustále po nás pokukují. Je vidět, že jsou na lidi zvyklí, protože se od nás drží na velmi krátkou vzdálenost. Můžeme se tak vzájemně pozorovat. Stíny se začínají prodlužovat, což je signál, že musíme jít dál. Čeká nás nenápadné Chabenecké sedlo a dnešní poslední vrchol Chabenec. Opět máme možnost pozorovat z vrcholu svět, který se pomalu chystá ponořit do tmy. A podívaná je to opět úchvatná. Se zapadajícím sluncem se začíná prudce ochlazovat a tak pohled na kouř, který se valí z komína útulny Ďurková, nás naláká na teplíčko. Kromě chataře a jeho přítelkyně tu opět nikdo není. Venku si uvaříme večeři a pak si chvíli u piva povídáme. Večer přichází dvojice Čechů, kteří absolvují přechod Nízkých Tater opačným směrem.

 

Ďurková – Latiborská hoľa – Veľká Chochuľa - Donovaly

Dnes nás čeká asi nejnáročnější úsek celého přechodu. Je hodně dlouhý a budeme klesat. A to nemáme ani jeden rádi.  Vstáváme hodně brzy. Venku je ještě tma jak v pytli. Na dnešek máme navíc naplánovanou zdravou snídani. Zdenda si na ovesné kaši docela pochutnává, já ani moc ne. I když jsem normálně schopna po ránu sníst půl prasete, tady po třech lžících končím. „Jsem úplně přecpaná,“ hlásím a odkládám lžíci. Zdenda mi sice nevěří, ale sní i zbytek mojí porce. Já potají vytáhnu z batohu ledové kaštany. Věděla jsem, proč si v batohu dělám zásoby na horší časy. Ale i tak už se těším na svačinku. V plánu je opět klobása a to je podle mě pořádné jídlo.

Sluníčko se ještě nevyhouplo nad obzor a my už kráčí rovnou nahoru do sedla Ďurkovej a dál na stejnojmenný vrchol, kde nás východ slunce zastihne. Jako na dlani máme před sebou hřeben Velké Fatry, který nás čeká v následujících dnech. Rozeznáváme Križnou, Ostredok, Ploskou, Borišov, Rakytov a zahlédneme i Smrekovicu. 

Cesta vede nahoru a dolů a my postupně přecházíme přes Zámostskou hoľu, Ľatiborskou hoľu, Skalku na Košarisko. Zbývá nám už jen vylézt na Velkou Chochuľu a její menší sestřičku Maľou Chochuľu a je před námi najednou poslední vrchol Nízkých Tater Prašivá a pak už začíná dlouhý sestup do Hiadelského sedla. Jedná se o úmorný sestup, a když se konečně ocitneme v sedle, s radostí sundáváme batoh a odpočíváme. Tímto se také loučíme s Nízkými Tatrami. Před námi jsou Starohorské vrchy. Stoupání na Kozí chrbát je docela prudké, ale na druhou stranu výškové metry krásně přibývají a než se nadějeme, stojíme na vrcholu. V zádech máme hřeben Nízkých Tater a před námi Donovaly. Ještě ale musíme přejít v příjemném travnatém terénu přes Handliarku na Kečky a pak už se zanoříme do lesa a kráčíme do civilizace. V Donovalech se chvíli motáme, stihneme si nakoupit snídani a natáhnout se na ledovici i s celým svým nákladem. Ubytování v Chatě pod Magurou je opět příjemné a jak už je naším zvykem na této akci, máme celou chatu jen a jen pro sebe. Využíváme vymožeností civilizace, takže nepohrdneme sprchou v teplé vodě a vyhřátým pokojíčkem. Po všech těch instantních jídlech a klobásách máme chuť na pořádné jídlo, tak si zajdeme na kus masa a pivko do restaurace.

Donovaly – Staré Hory – Ostriedok – Borišov

Ranní pohled z okna nás zmate. Všude bílo – bílé stromy, bílé střechy, bílý chodník. „Venku je sníh,“ jásám. Úplně jsem zapomněla, že chata stojí přímo u sjezdovky, kterou celou noc zasněžovali.

Musíme se přepravit do Starých Hor, odkud chceme do Velké Fatry nastoupit. S velkým batohem se nasoukáme do úzké uličky autobusu a necháváme se zavést do Starých Hor. V místním malém obchůdku nakoupíme kupodivu všechno jídlo, které jsme chtěli. Zásobeni jídlem se můžeme vydat na cestu. První dvě hodiny nás čeká stoupání mlhou, lesem, takže žádná záživná turistika. Ale od Majerovy skály už se zase ocitáme na hřebeni a v pohádce nad mraky. Je dokonce i tak teplo, že si z kalhot děláme kraťasy a jdeme jen v tričku. To se ovšem změní na Križné, kde se do nás opře silný vítr. Zatímco Nízké Tatry byly liduprázdné, tady je situace úplně opačná. Vypadá to, že se všichni rozhodli vyrazit na prodloužený víkend na Velkou Fatru.

Sedáme si do závětří kosodřeviny a kocháme se výhledem na hřeben Nízkých Tater a naparujeme se, jaký kuse cesty máme za sebou. Výhodou celé této akce jes, že si ji užíváme na pohodu. Naplánovali jsme si kratší úseky, abychom se nemuseli nikam hnát a tak si můžeme užívat krás přírody.

Opustíme Križnou a poslušně se zařadíme do zástupu turistů, kteří míří na Borišov. Přelezeme Frčkov a pokračujeme na nejvyšší vrchol Velké Fatry Ostredok.  Na chatu to už není daleko. Zbývá nám obejít Suchý vrch. Salaš pod Suchým je stejně jako všechny ostatní, které jsou otevřené, beznadějně narvaná. V okolí stojí pár stanů a všude posedává spousta lidí. Plno bude i na Borišově. Sice nás netíží, že bychom se tam nevyspali, protože tam máme rezervaci, ale vypadá to, že si se Štefanem, Stanem a Dankou moc nepokecáme. V traverzu Ploské dobíráme vodu a napadá nás, že když se přestaneme loudat, tak můžeme stihnout vyběhnout na vrchol Borišova a stihnout tam západ slunce. K chatě dojdeme raz dva, jen se personálu ukážeme, že jsme tady, batohy zanecháme venku na lavičkách a v rekordním čase jsme na vrcholu Borišova. Je až s podivem, že jsme na vrcholu opět úplně sami. Chata je narvaná k prasknutí, kolem chajdy se také motá spousta turistů. Neuvěřitelné, že nikdo z nich si na západ slunce nahoru nevyběhne. Na vrchol je to přitom jen pár minut.

Tenhle západ Slunce je asi ten nejkrásnější, jaký jsme v posledních dnech viděli. A že ty ostatní taky stály za to. Poté, co se sluníčko odporoučí do své postele, začneme sestupovat dolů. Cestou potkáváme turisty, kteří letí nahoru. Vzpomněli si „brzo“. Naší odpovědi na jejich dotazy, jestli západ ještě stihnou, je příliš nepotěšíme. My zatím dojdeme zpět na chatu, ubytujeme se, navaříme si večeři a pak v teple chaty popíjíme pivo. Už v osm hodin jsme ale oba unavení, tak jdeme spát.

 

Borišov – Ploská – Rakytov – Smrekovica

Jsme sedmý den na cestě a síly pomalu dochází. Výstup na Ploskou mi dává zabrat. Ale naštěstí jen na Ploskou, ostatní kopce zdoláme již bez problémů. V sedle pod Ploskou se od naší poslední návštěvy objevil nový přístřešek. Je ale obsazený. Ostatně jako všechny možné přístřešky a salaše. Hory mají tento víkend do opuštěnosti opravdu daleko. V sedle pod Ploskou zahneme doleva a po zelené značce pokračujeme kolem Čierneho kameňa až  do Južného Rakytovského sedla. Tady odpočíváme a nabíráme síly na výstup. Nakonec se ukáže, že výstup na vrchol nebyl vůbec tak náročný, jak se zespodu zdálo. Nahoře na vrcholu se vyvaluje docela dost turistů a my nemáme touhy zasednout mezi dav. Uděláme jen vrcholové fotky a sejdeme níž. Na pauzu si najdeme po pár kilometrech klidnější místo. Mineme Tanečnicu a za Skalnou Alpou k odpočinku vyzývá louka s výhledem na Smrekovicu.  

Po malé přestávce se zvedneme a pokračujeme dál. Neujdeme ani kilometr a ocitáme se u horského hotelu Smrekovica, ten jen mineme. Ubytovat se chceme ve Vojenské zotavovně a ta se nachází asi o kilometr dál. Areál zotavovny je opuštěný a v rekonstrukci. Trošku nás to zklame, protože v první chvíli nevíme, kam složíme hlavy. Nakonec nás nějaký dělník vyvede z omylu. Zotavovna funguje v omezeném režimu. Není tedy problém se ubytovat. Od recepční vyfasujeme rychlovarnou konvici, přímotop a dokonce nám domluví s kuchařem, že nám připraví na pátou hodinu večeři. Jeho nabídka je široká – smažák nebo pyrožky z polotovaru. Volíme smažák a musíme říct, že se mu povedl.

Vojenská zotavovna je skutečně zařízena ve vojenském stylu. Spíme na klasických bidlech. Usínáme trošku smutní, je to naše poslední noc.

 

Smrekovica – Ružomberok

Ráno vrátíme přímotop, konvici, nahodíme na záda naposledy batohy a pokračujeme zase za doprovodu sluníčka přes Malou Smrekovicu do Nižného a o kousek vzdáleného Vyšného Šipruňského sedla. Na vrchol Šipruň ale nejdeme. Síly skutečně dochází. Na cestě nejsme nijak dlouho, a přesto se nám hýbat nožičkama moc nechce. Možná je to únavou, možná také tím, že v podvědomí víme, že každým krokem jsme blíže konci našeho putování.

Opouštíme červenou značku a naše kroky vedou dál po zelené. Pomalu ale jistě ztrácíme výškové metry a dostáváme se ze sluníčka do mlhy. Po tolika dnech krásného počasí se najednou ocitáme v jiném světě. Tady dole už děda mráz maloval svou čarovnou hůlkou a dal si záležet. Každá větvička i stéblo trávy jsou pokryté bílou třpytivou jinovatkou. U pramene dobíráme poslední vodu a pokračujeme stále po zelené značce kolem kapličky do Ružomberku. Jsme pod mraky, je tu šedivo, pošmourno a lidé chodí zababušeni v bundách, šálách a s naraženou čepící skrývající jejich rozmrzelou náladu z mnoho dní trvající inverze.

Přicházíme k autu, které jsme tu před více než týdnem zanechali, shazujeme batohy ze zad a zjišťujeme, že nám ho někdo kompletně vykradl. Tato černá kaňka za úžasným trekem okamžitě posílá naši náladu hluboko pod bod mrazu. Domů se ta nevracíme se skvělou náladou, ale naopak. Zklamaní světem, zklamaní lidmi. Nebylo nám tam nahoře na horách a bez lidí krásně?

 

1.       etapa: Telgárt – Andrejcová

nastoupáno                                      1246 m

sklesáno                                             707 m

délka                                                   16,2 km

 

2.       etapa: Andrejcová - Ramža

nastoupáno                                      1100 m

sklesáno                                             1260 m

délka                                                   20,5 km

 

3.       etapa: Ramža – Chata M. R. Štefánika

nastoupáno                                      1385 m

sklesáno                                             915 m

délka                                                   17,8 km

 

4.       etapa: Chata M. R. Štefánika – Útulna Ďurková

nastoupáno                                      940 m

sklesáno                                             1050 m

délka                                                   18,0 km

 

5.       etapa: Útulna Ďurková – Donovaly

nastoupáno                                      1140 m

sklesáno                                             1880 m

délka                                                   30,2 km

 

6.       etapa: Donovaly – Borišov

nastoupáno                                      1810 m

sklesáno                                             922 m

délka                                                   20,5 km

 

7.       etapa: Borišov – Voj. zotavovna Smrekovica

nastoupáno                                      869 m

sklesáno                                             809 m

délka                                                   13,3 km

 

8.       etapa: Voj. zotavovna Smrekovica – Ružomberok

nastoupáno                                      350 m

sklesáno                                             1205 m

délka                                                   17,7 km

 

 

Celkem:

nastoupáno                                      8840 m

sklesáno                                             8748 m

délka                                                   154,2 km

09.12.2011 11:51:56
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one