Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Orlické hory - Velká Deštná - září 2003

Dvoudenní Orlické hory s výstupem a noclehem na nejvyšší hoře Velká Deštná

Takřka letní počasí volá jeden zářijový víkend po výletu do přírody. Času je málo, touha vyrazit do hor zase velká. Kompromis jsme našli v hřebeni Orlických hor. Celý jeho přechod si musíme schovat až budeme mít více času. Zvolili jsme proto jen část hlavního hřebene s plánovanými noclehem na nejvyšším vrcholu Orlických hor Velké Deštné (1115 m). Tak jsme zabili dvě mouchy jednou ranou. Své pracovní povinnosti stihneme a přitom se ještě podíváme do hor a budeme moci pozorovat západ a východ Slunce. Alespoň meteorologové slibují pěkné a jasné počasí. Rychle balíme a jdeme.

 

V sobotu o půl desáté ráno jsme v horské vesnici Zdobnice, výchozím a konečném místě naší jeden a půl denní cesty. Už tady v „civilizaci“ zažíváme první šok. Relativně velká vesnice je bez funkčního obchodu. Nákup potravin jsme prozíravě provedli ještě doma, na místě jsme si chtěli dokoupit pouze vodu. Obchod tu podle místních sice nějaký je. „Skoro nic tam nemají a navíc je v sobotu určitě zavřený,“ hlásí nám místní maminka. Ta je nakonec tak hodná, že nám plastové láhve vodou naplní. Nicméně z toho plyne jedna důležitá rada: Kdo se chystá na hřeben Orlických hor ze Zdobnice, nákup musí provést jinde.

Vodu máme, tak nám už nic nebrání v tom, abychom se vydali vzhůru na cestu. Z křižovatky turistických a silničních cest přímo ve vnitru vesnice se vydáváme po žlutém značení směrem na Pěticestí. Rozcestník nám hlásí pět kilometrů. Cesta vede nejprve po hlavní asfaltové silnici do kopce. Až na konci vesnice odbočuje z hlavní na vedlejší silničku, která se vine mezi krásnými horskými chatičkami stále směrem vzhůru. S nadmořskou výškou chaloupek ubývá, až se konečně rozloučíme i s tou poslední a šlapeme po stále široké, ale už ne asfaltové cestě lesem. Výhledy nejsou zatím takřka žádné, proto se ani nezastavujeme.

Po zhruba třech kilometrech vycházíme z lesa a napojujeme se pět na asfaltovou silnici. Je vidět, že Orlické hory jsou rájem pro cyklisty. Kvalitních stezek, ať už asfaltových nebo vedených po širokých lesních cestách, tu mají dostatek. Cyklisté jsou si toho určitě vědomi, protože je jich tu nepočítaně. Až se nám zdá, že víc, než je zdrávo. Navíc si my pěší mezi nimi připadáme, jako bychom tady byli jaksi omylem.

Asfaltová silnice již nevede lesem. Porost je podstatně nižší, takže se nám ukazují vrcholové části hor. Máme procházet rašeliništěm, ale ze silnice není na první pohled nic vidět, tak pouze usuzujeme, že tento úsek právě míjíme. Máme za sebou první větší stoupání a v dáli vidíme Pěticestí (1004 m). Neklamnou známkou toho, že se blížíme k našemu prvnímu bodu, jsou houfy cyklistů, kteří se tam zastavují. Když přijdeme blíž, je nám jasné, co působí jako značka Stop na silnici. Je to malý bufet, který tam provozuje horská služba. A jak to v každém správném bufetu bývá, pivo jde rychle na odbyt. I my neodoláme zlatavému moku a jedno si v teplém dni dáváme na osvěžení.

Jak už název Pětsicestí napovídá, jedná se o rozcestí několika cest. My jdeme tou, která vede ke Kunštátské kapli. Potěšeni se ceníme toho, že cesta pro pěší je odkloněna od hlavní cyklistické štráse a nejenže nešlapeme po asfaltu, ale ani se nemusíme bát, že nás nějaký rozjetý cyklista smete. Kaple je od Pěticestí vzdálená jen jeden kilometr a cesta vede zpočátku jen mírně do kopce, později po velmi pěkné cestě po rovince. Přímo z cesty jsou viditelné bunkry, které lemují celou hřebenovou trasu Orlických hor. U kaple jsme coby dup. Jsme trošku zklamaní. Kaple právě prochází rekonstrukcí, takže kolem se válí spousta stavebního materiálu. Příliš se tady nezdržujeme a jdeme dál. Cesta vede po rovině a až v dáli je vidět, že budeme stoupat na jeden z vrcholů, který nese název Tetřevec (1043 m). Cestu lemují vysoké borůvčí a uschlé stromy.

 Každou chvíli zahlédneme nějaký bunkr. Pohodlně vystoupáme na Tetřevec, ze kterého se nám krásně ukazuje část Velké Deštěné. Předtím však musíme ještě zdolat dvě prudká klesání a následná stoupání. Nedá nám to a ve stínu stromu si děláme přestávku. Až nyní potkáváme první pěší turisty. V dáli na kopci vidíme červenou střechu od nějaké chaty. Původně jsme si mysleli, že je to vrcholová chata na Deštné. Nicméně po příchodu pod Deštnou jsme okamžitě viděli, že naše domněnky byly nesprávné. Chata totiž  z místa, kde se právě nacházíme, nemůže být vidět. Je na opačném konci kopce.

Odpočati pomalu ukrajujeme výškové metry směrem dolů v brzy se ocitáme u dalšího bunkru. Ten se nám líbí, proto odbočujeme z cesty a jdeme si ho osahat. Bunkr je dobře maskovaný. Ze strany od cesty je zarostlý trávou i nízkými stromky. Nejprve ho celý dokola obcházíme a pak nakukujeme dovnitř a šplháme na střechu.

Dál cesta pokračuje do kopce, přecházíme jeden menší vrcholek a pod námi se už rýsuje místo zvané Homole – Střední vrch (1000 m). Ještě před tím, než tam dorazíme, musíme překonat docela dlouhý úsek bahnem. Tráva je napitá vodou a boty se nám pěkně boří. Za chvíli jsme jako dva čuníci. Konečně se dostáváme na pevnou cestu a napojujeme se na asfaltovou silnici, po které se opět prohánějí davy cyklistů. V prvním okamžiku jsme se lekli, že opět pošlapeme po asfaltu s cyklisty v zádech. K naší radosti se však naše cesta zanořuje do lesa. Asi po deseti minutách se opět napojujeme na asfalt a jak se zdá, už se ho až na Velkou Deštnou nezbavíme. Cesta připomíná magistrálu z Ovčárny na Praděd. Touto skutečností jsme velmi zklamaní. Doposud jsme byli Orlickými horami nadšeni, představa několikakilometrového pochodu po asfaltové silnici, však není to, po čem toužíme. Nic naplat. Chceme spát na Deštné? Chceme. Tak se tam taky musíme nějak dostat. Šlapeme tedy po asfaltu a sluneční paprsky nás palují. Nejhorší je, že traverzujeme celý kopec, takže nezáživná cesta nahoru je úmorná a dlouhá. Cestou míjíme Valinův pramen, stopy po tom, že by tu v blízké minulosti tekla voda, tu nejsou. Asi jsme tu ve špatnou roční dobu. Konečně se po pěti kilometrech dostáváme Pod Jelenku (1097 m), odkud je to na Deštnou jen kilometr. Pod rozcestníkem shazujeme bágly a sedáme si na zem. Jsme v závětří, sluníčko smaží, tak využíváme zřejmě jednoho z posledních letních dnů a sluníme se. Dostat se dotud pod Velkou Deštnou je otázkou pár minut. Jediná překážka, kterou potkáváme, je řádné stoupání – jak jinak – po asfaltu. Konečně docházíme k chatě horské služby a opět se občerstvujeme chlazeným pivkem. Jsou teprve tři hodiny. Do tmy máme ještě spoustu času, proto zůstáváme před chatou a stejně jako desítky dalších lidí popíjíme ještě další pivko. O půl páté záchranář zavírá a odjíždí dolů. To je pro nás signál, odebrat se na půl kilometru vzdálený nejvyšší vrchol Orliček Velkou Deštnou.

Placatý vrchol nás vítá třemi horami kamenů. Jeden z nich o pár milimetrů zvětšujeme. Na samotný vršek pokládáme dva malinké kamínky. Největším překvapením dnešního dne, byla bezesporu rozhledna na vrcholu, která je na mapě také zakreslená. Celou dobu jsem si myslela, že vrchol zdobí klasická kamenná rozhledna. Nemůžu však věřit svým očím. Místo rozhledny je tam něco jako myslivecký posed. Nicméně musím říct, že vrcholu dodává šmrnc a kouzlo. Vítr zesiluje, tak si nacházíme místečko v závětří. Kryje nás kleč. Máme tak super pozorovatelnu, ze které máme jako na dlani mumraj a hemžení lidiček, z velké většiny cyklistů, na vrcholu. Konečně odchází i poslední návštěvníci a začíná se pomalu smrákat. Přírodní divadlo začíná. Hlavní roli hraje západ Slunce. Jedinou šmouhou na představení jsou mraky na obzoru, které brzy pohltí Slunce. Dosyta nabažení pohledy usuzujeme, že je nejvyšší čas se ubytovat. Zdeněk, vždy naprosto spolehlivý, mi s úsměvem oznamuje: „Zapomněl jsem stan“. Nejprve si myslím, že si dělá srandu. Když zjistím, že tentokrát myslí svůj výrok naprosto vážně, se opravdu pobavím a zasměji. No nic, jsme přece tvrďáci, rozbalíme karimatky a spacáky a usteleme si pod hvězdami. Nakonec jsem ráda, že stan nemáme. Sice hodně fouká, ale kleč nám dělá dobrou protivětrnou ochranu. Noc je dost teplá, rosa nepadá. A není nic krásnějšího, než usínat na zádech pod dozorem milionů hvězd.

Kolem půlnoci se mi zdá, že sním. Slyším dětské hlasy na rozhledně. A ejhle, on to není sen. Nějaký tatínek zasvěcuje svá dítka do hvězdných tajemství. Obrátím se na druhou stranu a pokračuji ve spánku. Noc uteče jako voda a je tu ráno. Probouzíme se včas, takže stiháme východ Slunce. Nejsme jediní, kdo si tento přírodní jev nechce nechat ujít. Na vrchol přichází nějaký človíček. Po chvíli zjišťujeme, že je to ten noční taťka. Spali prý kousek pod vrcholem.

Slunce už vyšlo, nemá cenu se na vrcholu více zdržovat. Navíc nás začíná tlačit čas. Bágly máme sbalené ráz zda, tak kráčíme směrem do Luisina Údolí. Po kamenité cestě se brzy dostáváme do lesa. Míjíme pramen, tentokrát není vyschlý. Cesta bez zatáček nás zavede po dvou kilometrech na asfaltovou silnici, která po půl kilometru ústí do údolí. Do Zdobnice nám zbývá posledních pět kilometrů po normální, i když málo frekventované cestě. Ve Zdobnici jsme v 9 hodin, takže celá akce nám zabrala čtyřiadvacet hodin.

 

 

22.10.2010 12:21:31
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one