Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
P5310004_1.jpg
bolivia2.jpg
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Huayna Potosí (6088 m, obtížnost AD) - Bolivie

Šestitisícová hora Huayna Potosí (6088 m, obtížnost AD) se nachází „kousek“ za městem La Paz. Je tak blízko civilizaci, že patří k nejoblíbenějším šestitisícovkám v Bolivii. Přesně z tohoto důvodu je na našem seznamu toho, co chceme v Bolivii podniknout na posledním místě. Dnes můžu říct, že na konec seznamu rozhodně nepatří.
Osud tomu asi chtěl jinak, a tak po třech týdnech plných komplikací, které nám Bolivie připravila, sedáme ráno do domluveného taxíku a míříme k hoře, na kterou jsme původně moc nechtěli. Za hodinu nás taxikář vysazuje v základním táboře v sedle Zongo. Jsme ve výšce 4750 metrů a je tu mrtvo. Jediná živá duše, kterou vidíme, je pes, co po nás loudí svačinu. A že mu naše klobásy voní, o tom není pochyb.
V sedle je i chata, kde se dá určitě najíst a ubytovat se. My však chceme jít rovnou nahoru, tak se do chaty nejdeme ani podívat. Nahodíme si batohy na záda a rovnou pokračujeme po vyšlapaném chodníku vzhůru do výškového tábora. Za morénovým hřebínkem číhá „výběrčí“. Zapíše nás do knihy a zkásne nás každého o 20 boliviánů za vstup. Cestou potkáváme skupinky turistů, kteří mají za sebou ať už úspěšný či neúspěšný výstup na vrchol. Někteří vypadají hodně zničeně. Jeden Polák nám dokonce říká, že posledních 300 výškových metrů je masakr. Ale že by tu bylo nějak extra přelidněno, bych neřekla.
U kasy nasadíme mačky, protože terén je docela příkrý a vede po sněhu, místy ledu. Pohled na hladinu přehrady Zongo už máme z ptačí perspektivy. Je krásný slunný den a cesta nahoru nám ubýhá příjemně a přestože se nikam neženeme, do výškového tábora Campo Rocca (5120 m) dochází po dvou a půl hodinách. Jsou tu dvě chaty. Pěkná dřevěná je zamčená a ta druhá připomíná spíš boudu, ale svůj účel plní. Patrové postele, stoly a židle a kuchyň s velkou plynovou bombou. Nechybí ani docela normální WC. V chatě je něco jako správce. Vykašleme na hledání místa pro stan a volíme pohodlí chaty. Jsme tu sále sami, ale je ještě brzo, tak očekáváme, že popisované davy z La Pazu se teprve dostaví. Ovšem jak se sluníčko zklání za obzor, nabýváme dojmu, že už nikdo nepřijde. A skutečně. Objeví se tu jen jeden turista, který sešel v doprovodu guida z vrcholu. Je na tom hodně bídně. Výška si s ním docela pohrála. Chce na chatě přespat, ale jeho průvodce mu to nedovolí a žene ho dolů. Zřejmě ví, co dělá. Večer se s námi rozloučí i správce a maže taky dolů. Chatička je jen naše.
Abych si zvýšila šance na vrchol, rozhodneme se druhý den jen přesunout o tři sta metrů výš do druhého výškového tábora Campo Argentina (5480 m). Nad kempem Rocca už začíná ledovec, takže nazujeme mačky a stoupáme vzhůru.
Druhý výškový tábor Campo Argentina (5480 m) je v podstatě už jen plácek na ledovci. Kde nic tu nic. Jen sníh a led. V našem případě spousta sněhu. Ledovec pokryla před naším příjezdem vydatná sněhová nadílka. Snažíme se trochu plochu udupat, ale stejně je to samý ďolík. Nemáme GPS souřadnice kempu, tak si jako Campo Argentino vyhodnotíme místo, které se nám líbí. Je nedaleko vyšlapaného chodníku vedoucího na vrchol. Dál už se nám zdají být trhliny. Nad námi se tyčí menší serak, ale nevypadá nebezpečně. Možná za pár let, až trochu naroste. V závěru pláně se pak ostře zvedají skalnaté srázy Huayna Potosí, ze kterých občas sfrčí dolů nějaká ta lavinka. Jsme ale dostatečně daleko, aby náš kemp ohrozila. Navíc se laviny zdají být spíše menšího charakteru.
Nádherná horská scenérie, která je všude kolem v nás vyvolává nedočkavé pocity vyrazit k vrcholu. Musíme ale ještě pár hodin vydržet. A tak se tradičně bavíme. Přesněji řečeno jíme, spíme, pijeme a roztápíme sníh, hektary sněhu – na čaj, na kafe, na instantní jídlo, na polívku, do termosky, do hrníčku – zkrátka pořád jen roztápíme sníh. A jak se tak „pestře“ několik hodin bavíme, začne sluníčko zapadat. To je povel k tomu, že za sebou zatáhneme zip stanu a jdeme chrupkat. Jen tak mimochodem – dneska jsme na této oblíbené šestce potkali jen jednu dvojici.
Vůdci s klienty obvykle vyráží kolem jedné či druhé hodiny ráno, aby stihli vylézt na vrchol a ještě týž den se vrátit zpět do La Pazu. To se nám zdá šílené. Nejsme na žádných dostihách, takže si v klidu natočíme budík na půl čtvrté ráno. Nehledě na to, že v noci dost fouká a řádně mrzne. Představa, že budeme mrznout spoustu hodin a navíc ve tmě, to na psychice nepřidá. Už tak nám bohatě stačilo si tuto lahůdku užít dvě hodiny. A taky nejsme nejmladší a tvrdší podmínky se nám snáší nějak hůř než za mlada. Nebože by navzdory globálnímu oteplování byla na horách jaksi větší zima než dřív?
Na cestu jsme se vydali ve čtvrt na šest. Přiznávám, že do tmy, větru a mrazu se mi moc nechce. Odolám mému pohodlnějšímu já a vylezu ze stanu. Naše spolulezkyně však pokušení podlehne a zůstane v HC. Aspoň nemusíme mít strach, že nám někdo vykrade stan. Pár takových varování jsme dostali. Jdeme tedy na vrchol jen ve dvou. Dnes nejdeme sami. Před námi vidíme pár pohybujících se světýlek. Cesta je vyšlapaná, takže není třeba nad ničím bazírovat. Choulím se nejteplejší péřovky, co mám a šlapu jako první. Pohled na nekonečnou záplavu světel El Alta a La Pazu je neskutečný. A to nás za chvíli čeká neméně krásná scenérie. Zdoláme první prudkou část výstupu, vyšvihneme se na hřebínek a v tom okamžiku vyjde slunce. Směrem na východ. Je inverze. Sníh i mraky získávají růžovo-fialovo-oranžovou barvu a skoro těžko odhadnout, kde končí ledovec a kde už začíná nebe.
Přejdeme přes několik sněhových mostů, vypadají docela pevně, přesto si při přechodu obrovských ledových chřtánů skoro nadnáším. Dnešní cíl máme jako na dlani. Míjí nás skupinky, co vyrazily brzo ráno. My jsme dnes poslední. Celkem odhaduji, že se nás dnes pokusilo o vrchol maximálně tak dvacet lidí. A to do toho počítám i ty, kterým zřejmě neudělala dobře výška nebo zima nebo obojí a vrátili se společně s horským vůdcem zpět, aniž by dosáhli vrcholu.
Zbývá nám nejostřejší stoupání a posledních odhaduji dvě stě padesát až tři sta výškových metrů. Před námi jdou dva horolezci, jinak už tu nikdo není. Svah má sklon asi 45 až 50 stupňů. Všechny ty útrapy, co jsme v Bolivii zažili, nám chce hora asi vynahradit. Máme dokonalý sníh, takže přesto, že je svah trochu prudší, stoupá se vzhůru výborně. Stačí jen obezřetně klást nohy s mačkami do vyšlapané cesty a o cepín se jen opírat. A pak to přichází. Je 9.15 hodin bolivijského času. Přesně po čtyřech hodinách jsme dosáhli vrcholu Huayna Potosí a stalo se něco, o čem jsme ve vysokých horách dosud jen snili. Je jasno, teplo, dokonalá viditelnost a bezvětří!!! A jsme tu úplně sami. I ti dva poslední lezci už vrchol opustili.
Nakonec se nám sestup podařil relativně rychle, a i když jsme to původně neměli v plánu, večer už slavíme úspěšný výstup v La Pazu.
24.04.2020 15:15:47
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one