Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Grajské Alpy - Gran Paradiso 4062 m - září 2002

Gran Paradiso  - hora, ke které se obvykle přiřazují dvě slova -  nejlehčí čtyřtisícovka. To byl také jeden z důvodů, proč jsme si vybrali právě tohoto alpského velikána, který leží ve Grajských  Alpách ve stínu slavného Mont Blancu.
Grand Paradiso znamená Velký ráj. Nebýt turistů, kteří i na úplném konci sezóny proudí nahoru a dolů, ráj by to skutečně byl.

Do Aosty přijíždíme hodně pozdě večer. Odbočujeme do vesničky Valsavarenche a doufáme, že se nám v některém kempu ještě podaří ubytovat. Zatímco po celou dobu cesty přes Itálii svítilo sluníčko a teplota se v úseku Benátky – Miláno pohybovala těsně pod třiceti stupni Celsia, čím více se blížíme k cíli, tím je to s počasím horší. V Aostě už je zataženo a po cestě do Pontu už dokonce hustě prší. Krátce před třiadvacátou hodinou přijíždíme na konec silnice, kde by měl být podle mapy kemp. Je tam, ale už je zavřený. Na to, že je polovina září, se nám uzavření kempu zdá být předčasné. Asi o dva kilometry po cestě zpět jsme si všimli druhého kempu. Hurá, je v provozu. Zůstáváme v tomto kempu, který má příznačný název - Grand Paradiso.

Podzimní období je už znát i na teplotě, která v nadmořské výšce zhruba 1900 metrů dosahuje maximálně osmi stupňů Celsia. Rychle stavíme stan a zalézáme dovnitř. S optimistickými myšlenkami, že ráno bude lépe, zavíráme oči a usínáme. Počasí se přes noc neumoudřilo a ráno je stejně uplakané jako předchozí večer.

Nezbývá nám nic jiného, než čekat a věřit v lepší počasí.Odpoledne se déšť trochu zmírní, tak nám to nedá, abychom nevyrazili alespoň na krátkou obhlídku okolí. Docházíme až k nástupu  naší plánové cesty  a tam se také po spatření krásné přírodní scenérie rozhodujeme, že zítra zkusíme jít nahoru, ať bude jakkoliv.

Počasí se nad námi ustrnulo. Je sice zataženo, ale neprší. A to je hlavní.  Balíme věci a z parkoviště v Pontu (1960 m) se vydáme vzhůru. Cesta, která zpočátku vede nekonečnými serpentinami v lese, je úmorná a nezáživná, protože nám lesní porost a mlha neumožňují žádné výhledy do okolí. Jen občas ji zpestří stáda alpských koz, které jdou po cestě opačným směrem. Jakmile ale vycházíme nad hranici lesa,  jde se mnohem lépe. Mraky se začínají stále více  trhat a díky tomu máme občas údolí Valsavarenche jako na dlani  a s každým výškovým metrem se nám začíná ukazovat stále více z trojice alpských vrcholů la Tresenta (3609), Ciarforon (3642 m) a majestátně působící Bca Monciar (3544 m), které budí respekt. V noci ve vyšších partiích sněžilo, takže panoramata působí ještě dramatičtěji. Občas míjíme horskou říčku, která se přímo před našimi zraky mění v několik desítek metrů vysoký vodopád.  Tyto pohledy působí jako motor, který nás žene stále dál a obrovský batoh, který v úvodu cesty těžkl s každým ujitým krokem, najednou tolik netíží.

Po dvou hodinách cesty, za už zcela jasného počasí, docházíme k prvnímu bodu dnešního dne – chatě Vittorio Emanuelle. Ta se nachází v nadmořské výšce 2732 metrů. Odpočíváme u jezera a s údivem sledujeme bagr, jak opravuje odtok z jezera. Jak ten se tady vzal, nám je záhadou. Je 14 hodin a k chatě se začínají vracet skupinky lidí, kteří se ještě před svítáním vydaly na vrchol Grand Paradisa. Někteří lidé mají energie, že by se snad mohli nahoru vydat ještě jednou, druzí zase pro změnu vypadají, jako by se vraceli z válečného tažení. Jak asi budeme vypadat zítra my?

Protože na chatě spát nebudeme, čeká nás asi ještě 250 výškových metrů.  Těsně před začátkem ledovce by se mělo nacházet kamenné pole s upravenými místy pro stany, které tu po sobě zanechali naši předchůdci. V 16 hodin k jednomu takovému místu docházíme. Slunce ještě pořádně hřeje. Využíváme tepla a pofukujícího větříku k usušení stanu a propoceného oblečení. Nabíráme studenou vodu z potoka, který vytéká z ledovce. Konečně vaříme něco k snědku a čaj. Krátíme si čas přípravou lana, úvazků, maček a dalšího potřebného vybavení. Vše máme na zítra připraveno a tak už jen nasloucháme tichu hor, tváře si necháme olizovat paprsky podzimního slunce a odpočíváme. Jen občas opravdové ticho naruší nějaká skupinka horolezců, kteří se vrací z vrcholu na chatu.  Doufáme, že zítřejší počasí bude stejně krásné jako dnes.

S blížícím se západem slunce prudce klesá teplota a údolí začínají skrývat kopečky mlhy.  Brzy je údolí zalito nadýchanými mraky, které z vrchu ozařuje zapadající slunce. To pomalu začíná odívat ještě před chvíli sněhobílé vrcholky hor do červeného sukna. Zcela nás toto přírodní divadlo pohlcuje. Najednou  slyšíme dunění, které nás přivádí okamžitě do střehu. Ze skály nad námi se utrhl dvoumetrový balvan, který se za ohlušujícího hřmění valí dolů. Odlamující se části se rozlétávají do okolí. Kámen dopadá na místo, kde jsme ještě před chvíli stáli a nerušeně pozorovali západ slunce.  Poleje mě studený pot, srdce mi buší jak o závod. „Mohlo být po nás,“ pronesu po chvíli. S tímto ne dvakrát příjemným pocitem se vracíme ke stanu. Nedá mi to. Oči mi neustále míří na skálu nad námi. Ptám se sama sebe: když spadne nějaký kámen z této strany – doletí až k nám? V klidu nás totiž nemohou nechat balvany, které se válí všude kolem. Je evidentní, že se sem dostaly způsobem, jaký jsme měli tu čest pozorovat před chvíli. S přibývajícím časem nepříjemné myšlenky slábnou. Jen každé zapraskání ve skále znovu oživuje vzpomínky na nehezký zážitek.

Teplota se rychlým tempem přibližuje nule a moře hvězd nad námi nám dává signál k tomu, abychom zalezli do stanu a ulehli do spacáků s očekáváním zítřejšího vrcholového dne.

Pípání budíku nám oznamuje, že je nejvyšší čas vstávat. Z tepla spacáku se nám nechce, ale první horolezci už směřují nahoru, tak usuzujeme, že je opravdu nejvyšší čas. V noci klesla teplota pod nulu, stan máme namrzlý. Oblékáme na sebe teplé oblečení, lehce posnídáme, uvaříme čaj a brzy s čelovkami na hlavách rozšiřujeme řady světélkujících bludiček, které dnes míří na vrchol Gran Paradisa.  Je chladno. Brzy se však při přelézání kamenů a stoupání žlebem zahřejeme. Před prvním prudkým stoupáním nasazujeme mačky. Začíná svítat a za námi se odehrává neopakovatelné přírodní divadlo. Každou chvíli se zastavujeme, abychom si nenechali tuto nádhernou podívanou ujít. Míjíme skalní bloky, z nichž jeden je „ozdoben“ křížkem. Myšlenky se automaticky začínají točit kolem křížku. Jak asi zemřel ten, komu patří? Tak trochu nahlodá tato událost naše sebevědomí. Před námi je však strmější stoupání a mozek se začal soustředit na zcela jinou věc.  Po chvíli se dostáváme na zcela odkrytou pláň. Fouká studený a silný vítr, který nám chvílemi nedovoluje jít. Nohy začínají nepříjemně mrznout. Dokonce musíme zastavit, zout body a chvíli si mnout prsty u nohou. Jak se tak dívám kolem, nejsme jediní.

Před námi je další prudké stoupání. S vědomím, že za ním už ledovec ozařují sluneční paprsky, se nám  jde lépe. Když jsme stáli na úpatí tohoto stoupání, tak se zdálo, že nahoře musíme být cobydub. Ale zdání klame. Konečně se dostáváme do místa, kde slunce svítí. A nejen to. Vidíme dokonce už i samotný vrchol. Cesta k němu je však ještě dlouhá. Změřím tuto část pohledem a zjišťuji, že před námi jsou v podstatě už jen tři výrazná strmá stoupání. Jinak to vypadá „pouze“ na plahočení se po rovince. Dáváme kratší pauzu a nemůžeme si nevšimnout obrovského masivu Mont Blanc, který máme jako na dlani. Po chvíli musíme přestat obdivovat nejvyšší horu Evropy a vydat se dál. Zpočátku se jde poměrně dobře. Jen oči si nechtějí zvyknout na ostré sluneční světlo. Brýle sice tento problém řeší, ale jen částečně. Příště si musím pořídit kvalitnější.

Zhruba po hodině se dostáváme na vrchol jakéhosi hřebínku. Z jedné strany spadají prudké srázy do kotliny, kudy zřejmě vede další možná přístupová cesta. Usuzujeme tak ze stop, které vedou ze dna kotliny až k nám. Druhá strana hřebínku už je pozvolnější, ale pokud by byl ledovec v těchto místech zledovatělý, pád by s největší pravděpodobností ukončil až let z několikametrového skalního srázu. Máme štěstí, sníh je tak akorát tvrdý, není zledovatělý, ale  ani úplně rozbředlý. Prostě tak akorát. Po pravé straně od nás se nám naskýtá úžasný obrázek na la Tresentu a Ciarforon.

Po hodině cesty se dostáváme k předposlednímu prudkému stoupání. Úhel odhadují tak na 50 stupňů. Je to vyčerpávající úsek cesty, ale dá se zvládnout v pohodě jen s pár zastávkami na vydýchání. Navíc je velmi pěkný díky krásným výhledům. Přímo za zády se vynořuje čepice vrcholu la Tresenty  a na pravé straně díky inverzi vykukují z mraků špičky stovek vrcholů Cottických Alp. Náš zrak je  ale nejčastěji namířen přímo před nás, kde s každým krokem, který uděláme, je vidět více z vrcholu Grand Paradisa.

Zbývá nám už zdolat poslední desítky metrů po mírném stoupání a pak se ocitáme před závěrečným a také nejstrmějším stoupáním. Sníh měkne a my se při každém kroku boříme minimálně po kolena. Po pár minutách se však ocitáme na úzkém skalnatém hřebeni. Ještě pár kroků a jsme na hoře. Je krátce před pravým polednem a my jsme dosáhli vytouženého cíle. Pohledy na všechny strany jsou tou nejsladší odměnou jakou jsme si jen mohli přát. To pravé vychutnání vrcholu ale přichází, tak jak už bylo stokrát řečeno jinými, až po návratu dolů.

Čeká nás ještě cesta zpátky. S přibývajícím časem mají sluneční paprsky větší žár, který nechává sníh rozbřednout a naše tváře jsou navzdory častému mazání se opalovacím krémem s vysokým faktorem i pěkně opálené pokožce z léta  pěkně rozpálené.

Cesta zpátky, tak jak to vždycky bývá, je dlouhá, ba dokonce nekonečná a vysilující. Zatímco nahoru člověka žene touha stanout na vrcholu, při cestě dolů se všechny myšlenky soustředí na jedinou věc – pořádný odpočinek dole. Asi po dvou hodinách se dostáváme zpět do žlebu, kde si s úlevou konečně sundáváme mačky. Sníh už byl tak měkký, že byly spíš na obtíž. S každým krokem se na ně nabaloval sníh. Teď už je to ke stanům jen kousíček.  Za necelé půl hodiny už zouváme boty a necháváme si unavené nohy ovívat svěžím větříkem. Vaříme čaj, který unaveni popíjíme, odpočíváme a rozhodujeme se, jestli přečkáme noc tady, nebo zda se vydáme až úplně dolů. Vyhrává varianta sestupu. V 16 hodin máme sbaleno a vydáme se dolů.

Zpátky se jde dobře a bez problémů. Za dvě a půl hodiny jsme až dole na parkovišti. Jediné, co nám při cestě dolů vadilo, byly davy turistů, které se šinuly na horu k chatě Vittorio Emanulle. Měli jsme štěstí, že jsme vyrazili na vrchol už dnes, kdy jich nahoře nebylo tolik. Zítra to bude asi pěkně nepříjemné. Když vidíme jejich funící těla, jde se nám s pocitem, že už to máme za sebou, mnohem lépe. Naposledy se otáčíme do míst, odkud jsme právě přišli a děkujeme horám, že jsme mohli vylézt až nahoru a dívat se na svět  z vrcholu Gran Paradisa.

Gran Paradiso:

Nadmořská výška: 4061 m

Náročnost výstupu od chaty Vittorio Emaneule PD -

Délka výstupu: Pont – chata Vittorio Emanuelle 3,5 hodiny,

chata Vittorio Emanuelle – skalní plocha před začátkem ledovce (plocha na stan) 1 hodina.

Výstup na vrchol  5,5 hodiny, sestup 2 hodiny ke stanům  a další 2,5 hodiny na parkoviště.

Vrchol Gran Paradisa je tvořen několika vrcholy, které jsou spojeny úzkým, skalnatým a exponovaným hřebínkem.  Na nejvyšším z nich stojí socha Madonny.

29.07.2010 12:11:53
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one