Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma

Schladmingské Taury - červenec 2007

Schladmingské Taury - červenec 2007 - obrázek

Schladmingské Taury - červenec 2007 - obrázek

Trek Schladmingskými Taurami přes vrcholy Rossfeld (1919 m), Guschen (1982 m), Schneider (2009 m), Hochfeldmandl (2093m)   

Nízké Taury jsou pro několikadenní treky jako dělané. Vybíráme si jejich schladmingskou část, která je nejvyšší. Jejich nejvyšším vrcholem je Hochgolling (2 863 m), na který se v průběhu treku chceme také pokusit vystoupit. Za velké plus tohoto pohoří lze označit fakt, že vody je tu dostatek, je tu málo lidí a s postavením stanu jsme neměli žádné problémy.

Fotogalerie:  

http://horalezhane.rajce.idnes.cz/Schladmingske_Taury_-_cervenec_2007/

 

Do Nízkých Taur přijíždíme kolem půlnoci. Zpočátku krásné počasí se během cesty postupně mění k horšímu a v době, kdy dorážíme do cíle, vydatně prší. Za mohutného deště stavíme pár kilometrů od Schladmingu na parkovišti stan a uleháme s nadějí, že ráno bude lépe. Jenže ráno nic nenasvědčuje tomu, že by mělo přestat pršet. Chvíli se ještě ve stanu povalujeme, ale nakonec přece jen balíme a jedeme se podívat kousek dál. Dojedeme do Schladmingu na parkoviště u spodní stanice lanovky na Hochwurzen Hütte (1 253 m) a počasí nám konečně začíná přát. Honem zabalíme batohy a jdeme na to.

Stoupáme po stezce střídavě lesem, střídavě po loukách. Nebe se vyjasnilo a sluníčko nám ukazuje svoji sílu. Potíme se, funíme, ale jsme spokojeni, že je hezky. Cesta vede hodně prudce do kopce, ale na jeho konci stojí chata Hochwurzen Hütte (1 849 m), kde na chvíli odhazujeme batohy a odpočinek si zpestřujeme oroseným zlatým mokem. Popíjíme ho na venkovní terase, ze které můžeme pozorovat trasu naší další cesty. Zdá se, že to ještě bude pěkná fuška. Čeká nás několik vrcholků a sedel.

První vrchol

Po dopití piva se vydáváme dál. Nejprve klesáme sto výškových metrů do sedla Hütteck Sattel (1 744 m) a vzápětí pěkně zostra stoupáme na první vrchol Rossfeld (1 919 m). Na vrcholku, který je ozdoben pěknou řezbářskou prací, již tradičně děláme pár fotek a dáváme malou svačinku. Z vrcholu pokračujeme přes sedlo Latterfuss Sattel (1 792 m) na další vrchol Guschen (1 982 m). Po něm překračujeme hranici nadmořské výšky dva tisíce metrů, a to dosažením vrcholu Schneider (2 009 m). Při sestupu z něj pozorujeme pěkně macatou zmiji, která se vyvaluje na chodníku a vůbec se nenamáhá někam rychle utéct. V pořadí čtvrtým vrcholem je Hochfeldmandl (2 093 m), na kterém odpočíváme delší dobu a do sytosti si užíváme výhledů do dalekého okolí.

Dále na Hochfeld

Pomalu se dostavuje únava a chata se podle mapy jeví ještě hodně daleko. Ve skutečnosti je ještě mnohem dál, než si myslíme. Odpočinkem na Hochfeldmandlu jsme nabrali trochu sil, takže opět nasazujeme těžké batohy na záda a pokračujeme. Na vrchol Hochfeld (2 189 m) se nám opravdu už nechce. Musíme si přece nechat něco i na příště, takže ho traverzujeme. Louky, louky a zase louky, na kterých se bezstarostně pasou ovečky, se za vrcholkem mění ve skalnatou cestičku, takže místy je naše putování zpestřeno řetězy. Nejedná se ale o nic těžkého, takže v podstatě ani není třeba se řetězů přidržovat.

Ještě nás čeká výstup na jeden bezejmenný vrchol (2 215 m) a pak už cesta pozvolna, ale skutečně pozvolna začíná klesat.

U ples Klamm a Bretter už sotva pleteme nohama a už ani nádherně barevné horské kytky nás nijak nedojímají. Doufáme jen, že za terénním zlomem konečně uvidíme chatu Ignaz Mattis Hütte (1 986 m). Jenže opak je pravdou. Za terénními zlomy se nachází další a další louky. A když se konečně dobelháme k tomu poslednímu zlomu a dole u jezera uvidíme chatičku, naše radost nezná mezí. Ještě je před námi asi půlhodinový sestup dolů, ale vědomí, že za chvíli sundáme batohy a nohy už nebudou muset nikam šlapat, nás žene dál.

K chatě přicházíme se setměním

K chatě docházíme se setměním. Na terase si vaříme k večeři těstoviny a pak si dáme jedno uspávací pivo. Než všechno zmůžeme, je tma a my si za svitu čelovek hledáme relativně rovný plácek pro stan. Nakonec mezi kravinci jedno přijatelné místo nacházíme, stavíme příbytek a honem zalézáme do spacáků. Noc je krásná, plná hvězd a teplá.

I ráno je stále krásně slunečné. Po snídani balíme stan, já si ještě musím zalepit paty a snad všechny prsty na nohách, které mám z předchozího dne rozedřené, a pak už nám nic nebrání v pokračování treku.

Milky nás upřeně pozorují

Obejdeme jezero Unt. Giglach See, na jehož konci stojí dřevěný příbytek se studnou, z nichž dobereme zásoby vody a pozdravíme se s "Milkami", které se zájmem vykukují z vrat a upřeně nás pozorují.

Pomalinku začínáme stoupat příjemným chodníčkem směrem na Rotmandl Spitze (2 453 m). Před závěrečným stoupáním chvíli spočineme u velkých kamenů a pak už se v mnoha serpentinách přibližujeme k vrcholu. Výhledy z Rotmandl Spitze jsou opět impozantní. Směrem na východ si můžeme prohlédnout Hochgolling (2 862 m), přes který chceme jít zítra.

Každý krok si "užívám"

Teď je však před námi traverz nepříjemným suťoviskem, místy vede cesta přes zbytky sněhu, a sestup k chatě Keinprecht Hütte (1 872 m). Za normálních okolností by se dnešní úsek dal nazvat pohodovým. Ale s rozedřenýma nohama, je každý krok spíše utrpení. Při sestupu k chatě mi skoro tečou slzy bolestí. Každý krok si "užívám". Konečně se dovleču k chatě, kde na mě čeká chlazené pivko, jako malá záplata na útrpný sestup.

Hned poté, co zaženu žízeň, zouvám si boty a sundávám ponožky. Ani se mi na mé do krve rozedřené nohy nechce raději dívat, protože mi je jasné, že pokračování na Hochgolling je nesmysl a kazím tím plány nejen sobě, ale i ostatním. Na lavicích před chatou roztahujeme mapu, a zatímco se necháváme nahřívat slunečními paprsky, řešíme možnosti dalšího postupu. Jako ideální varianta se nám jeví dojít k chatě Duisitzkarsee Hütte (1 648 m), která leží na břehu stejnojmenného jezera. Tam snad najdeme místo, kde bychom mohli přenocovat s tím, že ráno se uvidí.

U studny před Keinprecht Hütte ještě před odchodem zchladíme svá těla a pak už míříme dál. Cestou nás zase doprovází stáda pěkných a spokojeně se tvářících krav a jednou nám cestu zkříží zmije.

Chata Duisitzkarsee a winterraum

V podvečer dorazíme k chatě Duisitzkarsee, která je kouzelně položena. U chaty se zrcadlí vodní hladina horského jezera, které z poloviny lemuje hradba skal a hor.

Na chatě si dáváme kvasnicové pivo a dáváme se do řeči s majitelkou. Nabízí nám, že si můžeme u chaty postavit stan, čehož rádi využíváme. Ona však v podvečer zamkne chatu a odjíždí dolů do města. My tak zůstaneme opuštění na tomto romantickém místě. Společnost nám dělá jen tři husy. Pěkně dotěrné husy. Berou naši přítomnost jako zpestření svého života a náš stan se jim zalíbil natolik, že se ho celou noc snaží přivlastnit. Když zrovna netahaly zobáky za kotvící šňůry, tak se snažily na stan vyskočit. Brzy jsme pochopili, že zahánět je nemá smysl, protože než jsme se stihli vrátit do stanu, byly zpátky.

Krom neodbytných hus se v noci také zkazilo počasí. Proto se rozhodujeme vyčkat tu ještě jeden den. U chaty je winterraum, ve kterém jsme se zabydleli. Kolem oběda se počasí opět umoudřilo a vysvitlo sluníčko. Zdenda s Petrou se rozhodli, že zkusí vylézt na blízký vrchol Mursspitzen (2 333 m), který se tyčí přímo nad jezerem. Já nohy netrápím a nechávám je v klidu hojit, takže oddaně čekám ve winterraumu, než se vrátí. Zpočátku mě sice mrzí, že se nahoru nepodívám, ale zalézt do pelíšku má také něco do sebe.

Odpoledne se začíná opět zatahovat. Jdu proto dalekohledem zkontrolovat, kde se oba nachází. Nějaké postavičky vidím svižně sestupovat kousek pod vrcholem. "Dolů to mají ještě pěkně daleko," řeknu si v duchu pro sebe a přemýšlím, že než se vrátí, tak si ještě minimálně hodinku můžu zdřímnout. Ještě nestihnu ani zalézt do spacáku, když se ozve první hrom.

Nedá mi to, abych se znovu nevyhrabala z pelíšku a šla se podívat ven. Všude černá obloha. Přes hradbu hor nebyla blížící se bouřková oblačnost vůbec vidět. To Zdenek s Petrou asi měli úplně jiný rozhled a už je mi jasné, proč jsem je viděla sestupovat poměrně rychle. Věděli, že je otázkou pár minut, než oblohu protnou první blesky a on se nachází pořád hodně vysoko. Na spánek už nemám ani pomyšlení a nervózně pozoruji blesk za bleskem, který pokaždé doprovází ohlušující hrom, jehož zvuk se tady, v sevření hor, rozléhá třikrát hlasitěji. Postavičky mi zmizely z dohledu, zřejmě už dosáhly hranice lesa. Minuty se vlečou a zdá se mi, že bouřka ještě více nabírá na intenzitě.

Konečně vidím, jak se z lesa vypotácí zmoklé postavy. Brzy v nich poznávám své kamarády a bouřka jako mávnutím kouzelného proutku ustává.

Ve winterraumu se převlečou do suchého, uvaříme si večeři a já místo pohádky na dobrou noc, hltavě poslouchám jejich zážitky z dnešního výstupu.

Ráno již jen balíme

Ráno už jen sbalíme věci a už zase za slunečného počasí začneme sestupovat dolů do údolí. Lesní stezka nás dovádí na asfaltku, kde narazíme na autobusovou zastávku. Z jízdního řádu ale vyčteme, že nejbližší autobus odjíždí až za několik hodin, tak smířeni s tím, že nás čeká mnoho kilometrů po silnici, šlapeme směr Schladming. Z asfaltového trápení nás vytrhne řidič automobilu, který na naše zamávání hned zastaví a ochotně nás doveze do města.

27.07.2010 12:04:24
horalezhane
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one