Hory, horolezectví, turistika, skialpinismus, rybaření a příroda
Mnoho fotografií na www.horalezhane.rajce.idnes.cz
Толбачик-23.jpg
sibir.png
Logo Horalé z Hané - Noshaq.jpg
cordillera_blanca.jpg
PB192584.JPG
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
http://dhaulaghiri-trek-a-dhampus-peak.webnode.cz/
Muztaghata 2013

Muztaghata 2013

PA235193.jpg
PA310655b.jpg
P8030362_resize.JPG
P8170816_poutak.jpg
Cestovatelské stránky kamaráda Pavla Dušičky
Hory a skály
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
P8060339.JPG
IMG_0159.jpg
Nepřehlédnutelný sněhový masiv se tyčí nad dolinou Subashi poblíž jezera Karakol. Nedaleko vede známá nejvýše položená asfaltová dálnice, tzv. Karakoram Highway, která spojuje Čínu s Pákistánem.

Muztagh Ata je 43. nejvyšší horou světa


Více zde: http://muztaghata2013.webnode.cz/
Nepřehlédnutelný sněhový masiv se tyčí nad dolinou Subashi poblíž jezera Karakol. Nedaleko vede známá nejvýše položená asfaltová dálnice, tzv. Karakoram Highway, která spojuje Čínu s Pákistánem.
Muztagh Ata je 43. nejvyšší horou světa

Více zde: http://muztaghata2013.webnode.cz/
Makalu trek a výstup na Mera Peak
Na podzim roku 2012 se nám povedlo úspěšně absolvovat jeden z nejnáročnějších a současně nejkrásnějších treků přes sedla Sherpani col 6 135 m a West col 6143 m a vystoupit na vrchol Mera Peak (6476 m).
Trek jsme zvládli jen s minimální podporou nosičů, většinu treku jsme si nesli své věci sami. Hmotnost batohů se pohybovala okolo 25 až 30 kilogramů. Byli jsme v podzimní sezoně teprve druhou expedicí, která dokázala přes sedla projít. Před námi to zvládli jen tři Belgičani, ale ti narozdíl od nás měli s sebou 12 nosičů a 3 horské vůdce.
PA144882.JPG
Julské Alpy – to je to pravé na prodloužený víkend. Míříme do závěru krásného údolí Saisera na rakousko-slovinsko-italském pomezí.
Julské Alpy – to je to pravé na prodloužený víkend. Míříme do závěru krásného údolí Saisera na rakousko-slovinsko-italském pomezí.
Výchozím bodem je pro nás italské středisko Valbruna. První den nás čeká docela slušné převýšení, ale tak už to v horách bývá. Chceme-li nahoru, a to my chceme, musíme šlapat. Stoupáme po značené cestě č. 607. Našim dnešním cílem je vrchol Jof di Miezegnot (2087 m)a bivak Alpini Gemona (1907 m). Prvních sedm set výškových metrů stoupáme víceméně po kamenité cestě. Na to, že je vidět, že po ní jezdí auta, má docela slušný sklon. Monotónně šlapeme vzhůru, monotónně z nás teče pot, monotónní výhledy do lesa nám zpestřují monotónní výstup. Zhruba v polovině odbočuje chodníček z cesty do lesa a sklon ještě více zhoustne. Po pár desítkách výškových metrů se opět napojíme na silnici. Párkrát má chodníček chuť se znovu zanořit do lesa, ale úplně stejněkrát tuto nabídku odmítneme a šlapeme pohodlně po silničce. Ta nás po dvou hodinách dovádí k salaším poblíž kapličky Cappela Zita (1515 m), kde si dávají polední dvacku dva italští lesáci. Lavičky, které se u salaší nachází, nemůžeme nechat nepovšimnuté. Usadíme se na nich, vybalíme první z mnoha svačin, které se ukrývají v našich batozích a poté, co ukojíme chuťové buňky, zalehneme po vzoru lesáků.
Krátce poté, co Zdenda sundá tričko a zuje boty, se sluníčko schová za mraky a dlouho nevyleze. Trochu se otřepeme zimou a pokračujeme vzhůru. Mineme kapličku a pak už pěkně zostra stoupáme úzkým chodníčkem kosodřevinou do velkého, ale zeleného kotle. Hluboko pod námi se vine údolí dálnice vedoucí dále k moři a dozelena zbarvená řeka Fella. Vysoko nad námi se tyčí kolmé vápencové stěny a všude kolem jsou vidět pozůstatky první světové války, které v nás zanechávají divné pocity. Už jen samotné přežívání vojáků v mrazu a sněhu tady muselo být hodně tvrdé.
Po několika suťovotravnatých serpentinách dosáhneme sedla, ze které se nám naskýtá výhled na náš vrchol Jof di Miezegnot. Cesta k němu ale není úplně jednoduchá. Traverz velkého suťového kotle je nepříjemný, ale zvládnutelný. Poslední část už je jen hopsání po ukloněné skále.
O vrcholu Jof di Miezegnot se píše, že je to jeden z nejkrásnějších rozhledových vrcholů a to můžeme jen potvrdit. Stopy o tom, že i tady na samotném vrcholu se psaly dějiny první světové války, jsou nepřehlédnutelné. Sestup z vrcholu je skalnatým terén, který vyžaduje trochu opatrnosti. Postupně se ale chodníček zvolní, suť nahradí tráva a po pár minutách příjemného sestupu už stojíme u kouzelného bivaku Alpini Gemona, který se nachází v místech, kde stávala vojenská pevnost stejného názvu, z níž zbyly jen ruiny.
Bivak je skvěle vybaven – nechybí čtyřposchoďová postel, plynový vařič, deky ani nádobí. Není tu ale í tekoucí voda, jen nádrž se sbíranou dešťovou vodou. S tím jsme počítali a vzali si na cestu každý tři litry. Můžeme si tedy uvařit kafíčko a nasávat na sluníčku atmosféru hor. Úžasného výhledu na hradbu skal se nemůžeme vybavit. A to nás ta pravá podívaná teprve čeká. Jakmile se začne sluníčko sklánět nad obzor, nastává hra světel. Hory se barví od zlaté až po rudou. Vše dokreslují temné mraky, které vrhají tajemné stíny do skalních stěn. Po tomto přírodním divadle jdeme spát.
Druhý den našeho přechodu lze označit za velmi pohodový. Nejprve sestoupíme po cestě č. 609 kolem malého vojenského hřbitova pohodlnou cestou pět set výškových metrů přes agroturistikou chatu Sompdogna do sedla Sella di Somdogna (1398 m) a poté už po silnici pokračujeme k Rifugiu Grego (1389 m). U chaty je vydatný pramen vody, ze kterého doplníme zásoby tekutin a také v něm spácháme základní hygienu. Chystáme se totiž mezi lidi. Pivečko nás osvěží a my pokračujeme k dalšímu dnešnímu cíli. Od Riugia Grego klesáme po 611 nejprve docela prudce dolů. Mineme ladně se vyhřívající zmiji a napojíme se na asfaltovou silnici (1004 m), která nás po pár stovkách metrů dovede k chatě Rifugo Montasio (932 m), kde nás čeká opět odměna v podobně chlazeného piva.
Pak nás čeká ještě kousek po asfaltové cestě, ale brzy uděláme otočku o 180 stupňů a zanoříme se do lesa a stoupáme po 616 asi hodinu po příjemné lesní cestě směrem k Rifugiu Luigi Pellarini (1499 m). Druhá hodina vede už ve strmém svahu podél skal a úplný závěr po suti. Tuto druhou polovinu jdeme rychlejším tempem, protože máme v zádech bouřku a začíná pršet. Úplně mokří docházíme k chatě a ubytováváme se. Zdenda touží zdolat ještě nějakou feratu v okolí. Ale další blížící se bouřka ho v tomto odradí.
Už od rána řešíme dilema, kudy dnes jít. Naším cílem je lyžařské středisko Camporosso. Nabízí se nám dvě varianty – jít po feratě přes vrchol Cima del Cacciatore (2071 m), nebo tento kopec traverzovat. Na rozhodnutí máme ale ještě chvíli času. Musíme napřed dojít do sedla Sella Prasing (1491 m). Už od počátku je mi jasné, jak takový traverz bude vypadat a vzhledem k mé neoblibě takových terénů, hlasuji navzdory nestabilnímu počasí neúnavně pro feratu. Kluci mě ale přehlasují, takže jdeme traverzem (č. 617 m)a mně se naplňují černé představy. Hned po pár desítkách metrů je nutné netraverzovat žlab plný nestabilní suti, kde se dle mého zvyku vybojím a mám na následujících pár desítek minut o adrenalin postaráno. Zbývající úseky proto příliš nevnímám. Pekelně se soustředím na chůzi. S mírným stoupáním v podstatě traverzujeme asi hodinu a půl celý vrchol. Střídá se jen terén – občas suť vystřídá úzký travnatý chodníček zařezaný do prudkého svahu. Sestup na asfaltovou silnici vedoucí na poutní místo Monte Santo di Lussari (1760 m) už je opět pohodový.
Monte Santo di Lussari má také smutnou válečnou historii. Rakouská armáda tu měla svoji strategickou základnu, která se ale v roce 1916 stala terčem ničivého dělostřeleckého útoku vedeného právě z vrcholu Jof di Miezegnot. Z poutního místa dolů do Camporossa prudce klesáme po 613, která je také křížovou cestou.
hanak.marketa@centrum.cz
Kontakt: horalezhane@centrum.cz
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one